Šestapadesát havířů, kteří v předvečer nastoupili na noční směnu v revíru Mořic I. nemělo o svém osudu ani tušení. K ránu 14. listopadu 1946 ve 3 hodiny 45 minut došlo v hloubce 429 metrů k nečekanému výbuchu, který nezanechal jediného očitého svědka tragédie. Z celé směny zůstali naživu jen čtyři muži, kteří pracovali daleko od ohniska výbuchu. Vzhledem k značné vzdálenosti pracoviště od těžební jámy se hlášení o katastrofě zdrželo o pětadvacet minut. Záchranné mužstvo pak už jen snášelo mrtvé z nichž většina neměla příliš viditelná zranění, byli usmrceni nárazem o důlní výstroj a otráveni kysličníkem uhelnatým. Protože k tragédii došlo po volbách v roce 1946 doprovodné politické aspekty jsou zde více než zřetelné.
Katastrofa na Kohinooru byla totiž prvním „výsledkem „Budovatelského programu Gottwaldovi vlády, která obratem rozhodla o státním pohřbu, konaném v úterý 19. 11. 1946 za účasti veškeré reprezentace (Gottwald, Zápotocký, Kopecký, Nejedlý, Krosnař, Fierlinger, Nosek. ) Přítomni byli i ti, jejichž jména se po únoru 1948 zatajovala – Petr Zenkl, Prokop Drtina a Jaroslav Stránský, Václav Majer, Bohumil Laušman i arcibiskup pražský Josef Beran. Celkem se pohřbu zúčastnilo na 50 tisíc lidí.
Kdo by předpokládal, že k obřadu byla připravena těla všech 52 obětí, velice by se mílil. Ostatky pěti Slováků, kteří na Kohinooru pracovali, ihned převezli do okresu Ružomberok, čtrnáct těl Němců a „ poloněmců" bylo spáleno v mosteckém krematoriu a pátrání po nich je naprosto zbytečné. Němečtí havíři se nehodili ke sloganu o „ hrdinech práce, z jejichž krve vyroste lepší zítřek pracujícího lidu". Asi už nezjistíme, kdo tolika mrtvím odepřel právo být rovnocennými oběťmi velké hornické katastrofy. I po mnoha létech cítíme že nás přivedl do velmi trapné situace.
.jpg/normal)
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět