Historie Litvínovska

Vliv dobývání:

Hlubinná těžba provozovaná na Dole Pluto zanechala na povrchu v důsledku zavalování vytěžených prostor následky, které se projevily jednak celkovým klesáním terénu, tedy vznikem poklesové propadliny, ale také vznikem bodových propadlin (pinge, pinka), které obvykle mají trychtýřovitý tvar o průměru 10 až 15 m a v závislosti na intenzitě rubání se mohou spojovat ve větší celky.
Z pozice Revírního báňského úřadu v Mostě, pozdějšího Obvodního báňského úřadu v Mostě bylo závodu Pluto nařízeno účinky rubání projevující se pozvolným sesedáním terénu sledovat na povrchu nivelací, kterou prováděl v obvodu obce Louky u Litvínova jednou za čtvrt roku a v ostatních částech dobývacího prostoru jednou za půl roku. Výsledky měření se zapisovaly do tzv. "Knihy nivelací".

V podmínkách dobývacího prostoru Louka u Litvínova vznikly plochy bodových propadlin pouze u severního výchozu hnědouhelné sloje v dolovém poli bývalých závodů Pavel, Marie a Wilhelm. Vesměs zde docházelo k intenzívnímu i několikanásobnému podrubání, takže terén kolem bodové propadliny poklesl také.
V převážné části dobývacího prostoru Louka u Litvínova se však účinky dolování projevovaly pozvolným celkovým poklesem terénu. Výměra celkového poklesu po úplném zklidnění hořejších vrstev činila při komorování se závalem průměrně 3,5 m, ponejvíce však asi 6 m. Největší pokles v plné účinné ploše byl zjištěn v oblasti třílávkového komorování, kde třetí lávka byla částečně vyražena ve spodní sloji. V tomto případě byla zjištěna výsledná hodnota maximálního poklesu v plné účinné ploše 8,63 m.
V případě dobývání stěnováním s vrhanou základkou byl naměřen pokles uhelného stropu do založeného prostoru o 55 % k vyrubané mocnosti. U stěnování s plavenou základkou činil pokles stropu pouhých 15 % z vyrubané mocnosti. Ve stěnovém revíru pod obcí Louka u Litvínova se původně očekávaly maximální poklesy do 3,75 m, a to po vyrubání 5. lávky. Ve skutečnosti však 2., 4. a 5. lávka nebyla realizována v původním rozsahu. Proto nebyly po této dobývací metodě překročeny předpokládané hodnoty celkového maximálního poklesu.

Poklesy původního terénu po hornické činnosti však nikde v dobývacím prostoru Louka u Litvínova nepřesáhly hodnotu 9 m. V důsledku hornické činnosti a rozdílných poklesů se vytvořila členitá poklesová kotlina, která však nenarušila původní přirozený spád od severu k jihu. Po doznění účinků hlubinné těžby, zejména na území a v okolí bývalého areálu Dolu Pluto II., kde byla ukončena hlubinná činnost v roce 1995, má území dobývacího prostoru Louka u Litvínova možnost převzít svoji původní funkci. Výjimkou jsou pouze plošně omezené oblasti tvorby bodových propadlin.
Poslední plochy po ukončení hlubinné těžby jsou již zcela stabilizovány a případné další následné poklesy již výrazně neovlivní vegetační pokryv, ve kterém probíhá subcesivní vývoj ve prospěch krajiny typu dubohabrových hájů. V současné době je již terén plně konsolidovaný a schopný plnit svoji původní funkci.

Těžba:

Účel existence dolu, tj. uhlí mělo od prvních tun velmi dobrou pověst, a to nejen v našich zemích, ale i za hranicemi. Zpočátku byly hlavními odběrateli Německo, kam se uhlí dopravovalo po Labi, dále pak Rakousko, ale také Itálie a Švýcarsko. Není jistě bez zajímavosti, že jen část těžby byla určena tuzemsku. Později v období samostatného Československa zůstalo ze zahraničních odběratelů především Rakousko. Ostatní těžba byla určena ke spotřebě v Čechách, na Moravě a z části také na Slovensku. Hnědé uhlí stále více nahrazovalo spotřebu podstatně dražšího kamenného uhlí.

a) těžba uhlí na Dole Pluto I

Těžbu uhlí na porubech prováděli havíři v prvopočátku dobývání manuálně, kdy za pomoci hornického náčiní skopávali uhlí na spodek porubu, které pak lopatami nakládaly do prázdných důlních vozíků. V roce 1901 bylo na Dole Pluto zavedeno dobývání se střelnou prací, která měla odstranit stávající a nehospodárný stav v dobývání uhlí na porubech. V tomto případě se dobývalo uhlí tak, že se jednotlivé stropní vrstvy na komoře postupně uvolňovaly střelnou prací a stejně tak byly přibírány i boky komory. Uvolněnou zásobu pak havíři opět nakládali ručně lopatami do prázdných důlních vozíků. V rámci mechanizace těžby, která proběhla na Dole Pluto v letech 1929 - 1930 a jenž měla vést ke zvýšení těžby a snížit namáhavost práce horníků, byly na porubech a chodbách zavedeny např. vzduchové vrtačky a sbíječky.

Finálním článkem dobývání uhlí byla doprava rubaniny a materiálu. Kolejová doprava rubaniny z komor a chodeb byla v prvopočátcích zajišťována manuálně. Tento způsob dopravy rubaniny z komor a chodeb prováděl každý havíř sám. Důlní vozík naplněný uhlím musel vytlačit až na sběrnou stanici, kde si následně vyzvedl prázdný důlní vozík, který dopravil zpět na své pracoviště. Byla-li chodba s velkým spádem ve směru na sběrnou stanici, dopravovaly havíři jednotlivé důlní vozíky samospádem, přičemž používali různého brzdicího zařízení.
V prvních letech těžby se v hlubině od roku 1891 až do roku 1903 dopravovala rubanina uhlí ze sběrné stanice k těžní jámě A koňmi. V místech, kde však byl sklon chodby tak veliký, že havíři ani koně nemohli plný nebo prázdný vůz ubrzdit, byly stavěny těžní vrátky (kolejová doprava brzdnými vrátky).

V letech 1902 - 1903 byly zahájeny práce na důlní lanovce, která v roce 1903 kolejovou dopravu uhlí koňmi zcela nahradila. V průběhu dalšího období pak byly důlní lanovky postupně zaváděny do všech nově otevíraných revírů. Tím se stala důlní lanovka hlavní dopravní tepnou na dlouhou řadu let. Jako vůbec první byly zavedeny lanovky se spodně vedeným lanem s kleštěmi (klipsy), které byly poháněny stlačeným vzduchem. Později se objevily i lanovky se svrchně vedeným lanem na vzduch nebo elektrický pohon. Po první světové válce byly tyto lanovky postupně nahrazovány lanovkami se svrchně vedeným lanem s vidlicemi na vozech, jimiž se vozíky zapojovaly na lano. Tyto lanovky se na Dole Pluto používaly až do konce roku 1960, kdy byla zavedena lokomotivní trolejová doprava. Lanovky s vidlicemi byly provozovány tak, že v chodbách zahnutých do tupého úhlu byly zabudovány hvězdicové kotouče, na kterých bylo lano uloženo a taženo ve výši vidlice důlních vozíků lanovky. Tím byl vozík lanovky pootočen, ale nebyl změněn směr jeho jízdy. Soukolí vozíku bylo umístěno ve hvězdicové stanici, kde běželo ve žlabech. Vidlice byly zčásti obyčejné a zčásti měly ocelové vložky podle systému Heinrich. Stlačený vzduch se přiváděl k vrátku, resp. brzdám železným potrubím o průměru 100 - 80,60 a 26 mm a vzduch měl napětí 3,5 - 5 atm. Lano na lanovkách bylo poháněno elektrickými stroji.

Po zavedení lanovkové kolejové dopravy v roce 1903 probíhala doprava vytěženého uhlí z porubů až k těžní jámě „A" následovně. Vytěžené uhlí se z porubů dopravovalo v dřevěných důlních vozících o obsahu 0,9 tun ručně až na svážné nebo dovrchní chodby. Následně se důlní vozíky dopravovaly po svážných, resp. dovrchních vrátky hnanými stlačeným vzduchem (na svážných vrátek vozíky zbrzďoval, v případě dovrchních je naopak vytahoval) a ručně dotlačily na hlavní dopravní chodbu k důlní lanovce, kterou se dopravilo na náraziště pod těžní jámu „A". Tomu tak bylo až do začátku 30. let, kdy byla doprava v hlubině mechanizována.
Stále větší požadavky na těžbu vyvolávaly nutnost zavádění technických novinek, které měly jednak zvýšit těžbu, ale také snížit namáhavost práce a ušetřit tak řadu míst v dělnických profesích. Tak byly postupně zaváděny obloukové stanice na lanovkách, doplněné samočinnými zavěšovači důlních vozů na lano, dále vzduchové vrtačky a sbíječky, ale také nátřasné žlaby, později gumové pásové dopravníky, elektrické žlabové pohony apod. Převážná část této mechanizace byla zavedena v letech 1929 - 1930, kdy vedení Dolu Pluto i Lomských uhelných závodů vyvíjelo snahu o racionalizaci a koncentraci těžby.

Od počátku 30. let XX. století probíhala doprava rubaniny z jednotlivých porubů až k těžní jámě následovně. Vytěžené uhlí nakládali havíři na porubech ručně, a to lopatami na nátřasné žlaby nebo dopravníkové pásy, kterými se vytěžené uhlí dopravovalo z jednotlivých porubů až do zásobníků poblíž lanovkových stanic. Zde se pak nakládala rubanina do důlních vozíků, jenž se důlní lanovkou dopravovaly až k nárazišti pod těžní jámou A. Tímto způsobem se zajišťovala v dole horizontální doprava až do roku 1961, kdy byla těžba na Dole Pluto převedena na novou těžní jámy Pluto II.

Pokud jde o vertikální dopravu na Dole Pluto, tu zajišťovala již od roku 1891 až do listopadu 1960 těžní jáma A. Za pomoci těžního stroje na jámě A se dvouetážovými těžními klecemi spouštěly do dolu prázdné důlní vozíky (popis těžního zařízení je uveden v následující kapitole). Na nárazišti pod těžní jámou A pak narážeč zatlačil plný důlní vozík do těžní klece, čímž současně vytlačil prázdný důlní vozík z klece ven. Plné důlní vozíky byly pak dopraveny těžními klecemi až na povrch, odkud putovaly rovnou do třídírny. Následně byly do dolu opět spuštěny další prázdné důlní vozíky a celý proces se znovu opakoval. V pozdějších letech byla fyzicky namáhavá práce narážečů ulehčena zavedením tzv. narážecího zařízení s pneumatickým ovládáním. V případě výluky na těžní jámě A zajišťovala těžbu pomocná jáma B.

b) těžba uhlí na Dole Pluto II

výstavba Dolu Pluto II

V roce 1951 tomu bylo již 60 let, co byl Důl Pluto v Louce u Litvínova v provozu. Těžní jáma A, která zajišťovala těžbu uhlí, se nacházela ve velmi špatném provozním stavu. Rovněž těžní stroj na jámě A byl v provozu již 60 let a byl úplně opotřebován. Maximální kapacita tohoto těžního stroje činila v roce 1951 zhruba 1.500 tun uhlí za den. Z bezpečnostního hlediska bylo velmi důležité tento stroj vyměnit za nový elektrický. Druhý problém představovalo nedostatečné ovětrávání důlního pole. Aby se větrání stalo normálním, bylo nutno vyrovnat hlavní větrné třídy, čímž tak vzalo dobývání zpáteční směr k těžní jámě. Větrání bylo směrem k výtažné jámě Herkules a Poseidon diagonální. Tyto dvě jámy však neměly být v budoucnu přístupné, a proto se musela na Dole Pluto vyhloubit nová větrací výtažná jáma č. V, čímž měl být celý problém větrání vyřešen.

Třetí problém spočíval v tom, že porubní fronta byla postupně koncentrována do nedotčených „panenských revírů" nového důlního pole Pluto II. Tyto revíry však byly značně vzdáleny od staré těžní jámy A, a tudíž bylo nutné vyřešit otázku, jakým způsobem, co nejlevněji a bezpečně zajistit dopravu narubaného uhlí z revírů nového důlního pole na povrch závodu. Základní myšlenka propojit dopravní tepnou nové a staré důlní pole, tedy revír Flora-Minerva ležící v novém poli s těžní jámou A ve starém poli, byla ohrožena jak ekonomickými, báňsko-technickými, tak i bezpečnostními aspekty. Zásadní překážkou byly vysoké náklady na takovouto dopravu rubaniny, byla by tím ohrožena bezpečnost závodu, neboť tento způsob dopravy byl spojen se značným zvýšením prašnosti v dole, a bezpečnost samotné dopravní tepny byla složitou povahou daného úseku, jímž by vedla, taktéž ohrožena.

Navíc nebyla jistá životnost této dopravní tepny mezi novým důlním polem a těžní jámou A, poněvadž ta byla odvislá od životnosti těžní jámy A. Totiž v případě, že by těžní jáma A musela být v budoucnu vzhledem k jejímu stáří předčasně uzavřena, pak by nemohla sloužit ani tato dopravní tepna, která by tak musela být opuštěna, a namísto této zbudována další jiná.
Otázka další budoucnosti závodu Pluto v Louce u Litvínova byla řešena v průběhu I. poloviny 50. let XX. století báňskými odborníky a techniky národního podniku SHD v Mostě a zástupců Báňských projektů Teplice. Ze všech podaných návrhů byl nakonec přijat návrh, který uvažoval s výstavbou nového Dolu Pluto II. Nová těžní jáma Pluto II měla být situována v novém důlním poli, aby dopravní tepny v hlubině byly co nejkratší a doprava uhlí méně nákladná. Těžní jáma Pluto II měla mít na rozdíl od těžní jámy A již podstatně větší kapacitu (2.000 až 2.500 tun uhlí za den), aby mohla plně zajistit zvýšenou těžbu z nového důlního pole Pluto II v nadcházejícím období a současně i fárání mužstva a dopravu materiálu v tomto důlním poli. Zároveň měla sloužit jako hlavní vtažná jáma pro toto důlní pole.

Výstavba nového Dolu Pluto II byla zahájena v roce 1956 a podle původního harmonogramu mělo být na Dole Pluto II započato s těžbou dne 1.1.1959. Vzhledem k špatné organizaci stavebních prací a v důsledku nedostatečného zajišťování potřebného materiálu však nebylo možné dodržet stanovený termín zahájení těžby ke dni 1.1.1959. Proto musel být termín zahájení těžby přesunut až do III. čtvrtletí roku 1960. Jako nový termín zahájení těžby na novém závodě byl stanoven 1. říjen 1960. Tím vznikla na Dole Pluto velmi napjatá situace, neboť těžní stroj na jámě A se nacházel ve velmi špatném technickém stavu a mohl každým dnem vypovědět svou službu.

Proto jakékoliv další oddalování zahájení provozu na těžní jámě Pluto II znamenalo pro Důl Pluto nejen ohrožení těžby, ale i ohrožení pracovních míst jednotlivých pracovníků závodu, kteří by museli buď dostat výpověť a nebo přejít na jiné hlubinné doly v revíru. Proto sledovalo vedení závodu Pluto, aby jednotlivé stavební a dodavatelské podniky urychleně dokončili výstavbu Dolu Pluto II. K zahájení provozu na novém závodě Pluto II dne 1.10.1960 však opět nedošlo, a to v důsledku hrubých nedostatků ve výstavbě, které zcela nebo jen z části ovlivnily termín zahájení provozu a tím zpozdily výstavbu Dolu Pluto II o další 3 až 4 měsíce. Termín zahájení provozu nového Dolu Pluto II. musel být znovu přesunut a to do dalšího roku, kdy se počítalo se zahájením těžby v měsíci lednu.

Koncem roku 1960 však došlo zcela neočekávaně k tomu, na co bylo celou dobu neustále upozorňováno. Na noční směně dne 15.11.1960 došlo k havárii těžního stroje na jámě A Dolu Pluto I (roztržení a destrukce levého pístu parního válce) a jmenovaný těžní stroj musel být vyřazen z provozu. Těžba musela být nouzově převedena na pomocnou jámu B Dolu Pluto I, která dosud sloužila výhradně pro dopravu mužstva a materiálu. Těžní stroj na jámě B však měl o polovinu slabší výkon a pro trvalou těžbu byl nevhodný. Vedení závodu proto urychleně sledovalo zahájit těžbu na novém závodě, který tak musel být uveden do provozu ve stavu, kdy všechny objekty důležité pro těžbu nebyly ještě dokončeny.
Důl Pluto II v Louce u Litvínova byl uveden do provozu dne 1.12.1960. Těžba byla rozvržena do 4 směn a do konce roku 1960 se těžilo současně na těžní jámě B Dolu Pluto I a na těžní jámě Dolu Pluto II. Po tříměsíčním zkušebním provozu byl Důl Pluto II. předán počáktem roku 1961 do trvalého provozu a provizorní těžba na pomocné jámě B Dolu Pluto I mohla být ukončena. V průběhu roku 1961 pak byla dokončena výstavba rozestavěných povrchových objektů na závodě Pluto II, jenž byly následně předány k užívání.

těžba na Dole Pluto II

Od roku 1961, kdy byla těžba na Dole Pluto převedena na těžní jámu Pluto II, bylo odtěžení rubaniny zcela zajištěno dopravníkovými pásy, někdy i v kombinaci s hřeblovými dopravníky a kolejovou dopravou s elektrickou trakcí. Lokomotivami s naftovým motorem byla ke konci životnosti dolu zajišťována doprava materiálu.
Dobývání uhlí na jednotlivých porubech prováděli havíři pomocí elektrických důlních vrtaček typu VD 004 a E 428/1 v kombinaci s trhací prací. Při trhací práci se obvykle používaly důlní trhavina Synthesit V18, roznětné strojky typu Schofler a DEOS, rozbušky č. 8 Cu a elektrické rozbušky DeP.

Vytěžené uhlí nakládali havíři na jednotlivých porubech ručně lopatami buď na nátřasné žlabové dopravníky typu NEWP 16 polské výroby, nebo na pásové dopravníky typu PTG-32 rovněž polské výroby, které sloužili k dopravě narubaného uhlí z porubu na dopravní chodbu. Pásové dopravníky typu TP 250/650, TP 250/800, TP 300/800 a TP 400 šíře 650 mm a 800 mm od podniku Ostroj Opava sloužily k dopravě uhlí v dopravních linkách v provozních úsecích do úsekových zásobníků. Všechny byly vybaveny pásovou automatikou systém Krušnohorské strojírny Komořany - závod Duchcov, která byla schválena Ústředním báňským úřadem v Praze i Obvodním báňským úřadem v Mostě. Počátkem 70. let byly všechny pryžové pásy nahrazeny nehořlavými pásy z PVC. Kromě žlabových a pásových dopravníků disponovala důlní doprava na Dole Pluto II také hřeblovými dopravníky typu TH 30 Ostroj Opava, které se používaly k dopravě v provozních úsecích v běžných báňských poměrech. Doprava na úklonných tratích byla převážně prováděna pásovými dopravníky a v nutných případech lanovou dopravou - vrátkem.

Ze jednotlivých zásobníků na lokomotivní chodbě se vytěžené uhlí spouštělo za pomoci poloautomatizovaných výsypů do prázdných důlních vozíků. K posunu důlních vozíků pod zásobníky a k posunu prázdných i plných vozíků v náraží hlavní jámy Pluto II sloužily vzduchové posunovače typu PM 165. Nacházely se zde také hřeblové dopravníky typu TH 08 Ostroj Opava, jenž sloužily k dopravě přepadu uhlí u zásobníků ve IV. a V. úseku.

Plné důlní vozíky se spojovaly do vlakových souprav, které se dopravovaly elektrickými důlními lokomotivami typu TLD 10 od jednotlivých zásobníků na úsecích až k náraží těžní jámy Pluto II. Výjimku představoval pouze II. úsek, kde sloužily k dopravě uhlí důlními vozíky akumulátorové lokomotivy ALD 2, které se také využívaly k dopravě materiálu od pomocné jámy B do jednotlivých úseků. Odtěžování zásob z revírů moderní lokomotivní trolejovou dopravou bylo na Dole Pluto zavedeno koncem roku 1960 v rámci výstavby Dolu Pluto II. Tím byl nahrazen dosavadní a zastaralý způsob dopravy rubaniny důlními lanovkami.

Vertikální dopravu zajišťovala v letech 1961 - 1983 výhradně těžní jáma Pluto II, jenž byla opatřena moderním elektrickým těžním strojem se dvěma dvouetážovými těžními klecemi po dvou vozech za sebou (popis těžního zařízení je uveden v následující kapitole). Narážení důlních vozíků prováděl tzv. narážeč za pomoci narážecího zařízení s pneumatickým ovládáním. Narubané uhlí v důlních vozících vytěžené na povrch bylo za pomoci systému výklopníků nacházejícího se v budově oběhu vozů vysypáno z důlních vozíků do výsypu, odkud pak bylo dopraveno prostřednictvím pásových dopravníků až k povrchovému zásobníku uhlí. Následně se pak uhlí jako netříděné spouštělo ze zásobníku do přistavených železničních vagónů, ve kterých se dopravovalo elektrickou lokomotivou po železniční vlečce až do stanice Louka - Horní Litvínov a odtud pak po trati Most - Moldava do Ústřední úpravny uhlí Herkules v Záluží u Litvínova, kde se třídilo.

c) těžba uhlí po roce 1983

V rámci hospodárného využití uhelných zásob, nacházejících se v dobývacích prostorech LOUKA náležející Dolu Pluto v Louce u Litvínova a LOM II náležející Dolu Koh-i-noor v Mariánských Radčicích bylo v minulosti zpracováno několik, více či méně realistických technicko-ekonomických úvah a studií. Na základě návrhů přednesených na výroční konferenci národního podniku DVÚZ v Kopistech dne 13.2.1966 bylo nakonec rozhodnuto vyřešit otázku hospodárného využití uhelných zásob ve jmenovaných dobývacích prostorech účelným organizačním a provozním spojením závodů Pluto a Koh-i-noor. Současně s tím pak byly navrženy možné způsoby spojení obou závodů. S přihlédnutím k dosavadnímu vývoji obou těchto sousedních dolů a s ohledem na výhodnou společnou demarkaci dolových polí se jevila jako nejpříznivější alternativa spočívající ve spojení závodů Kohinoor a Pluto vhodným dopravním, větrním a odvodňovacím důlním dílem - spojovacím překopem - vybaveným lokomotivní trolejovou dopravou.

Cílem zamýšleného organizačního uspořádání obou závodů mělo být účelnější a racionálnější řešení zájmové i investiční činnosti. Návrhy nového organizačního resp. provozního spojení byly již vypracovány, bylo však zapotřebí do konce roku 1967 vypracovat báňsko-technologickou a ekonomickou studii „Spojení závodů Pluto - Koh-i-noor", jenž byla zaměřena především na maximální možné využití investic vynaložených v budoucnu na vydobytí ochranných pilířů jam Dolu Pluto I a II s cílem prodloužit životnost těchto investic. Alternativní řešení této otázky se mělo soustředit mimo jiné na možnost využití kapacity nové těžní jámy č. 3 Dolu Koh-i-noor a obsáhnout tak co největší oblast dobývacího prostoru investicemi vynaloženými v rámci generální rekonstrukce Dolu Koh-i-noor (lomský pilíř, podkrušnohorskou zůstatkovou substanci atp.).

V roce 1968 byla vypracovaná báňsko-technologická a ekonomická studie vyhodnocena a ukázalo se, že případná realizace tohoto záměru by skutečně mohla mít očekávaný kladný ekonomický přínos. Podstatný význam zamýšlené spojovací chodby spočíval v tom, že umožňoval v budoucnu beze zbytku vyrubat uhelné zásoby v množství cca 3,2 milionů tun uhlí dočasně vázaných v ochranných pilířích jam a vlastního závodu Pluto I a II. Převodem těžby podzemním překopem z Dolu Pluto na Důl Koh-i-noor II by zároveň došlo k maximálnímu využití dosud vynaložených investic na Dole Koh-i-noor II v rámci generální rekonstrukce závodu jako bylo např. skipové odtěžovací zařízení, kapacitní trolejová lokodoprava, čerpací stanice apod. Nepodstatné nebyly ani ostatní okolnosti, které by přineslo organizační spojení obou dolů - sloučení některých pomocných provozů, úspora investičních prostředků na další výstavbu na závodě Pluto - což by reprezentovalo výrazné racionalizační přínosy oběma závodům.

Na základě těchto kladných výsledků vypracované báňsko-technologické a ekonomické studie byla urychleně provedena předprojekční a projekční příprava pro realizaci plánovaného spojovacího překopu a současně s tím dořešena otázka realizace povrchových objektů na Dole Pluto II, na zastaveném Dole Pluto I a na sousedním Dole Koh-i-noor. Spojovací překop Pluto - Koh-i-noor měl být podle původních plánů realizován již v I. polovině 70. let. Následně však byla realizace spojovacího překopu odročena na léta 1975 až 1977, záhy pak na léta 1977 až 1982.

V roce 1971 byl konečně vyřešen návrh trasy lokomotivního spojení Dolu Pluto s Dolem Koh-i-noor, přesto se v řešení otázky lokomotivního spojení nadále pokračovalo. Za pomoci OŘ-SHD byla v průběhu roku 1973 vypracována národním podnikem DVÚZ a pracovníky Báňských projektů Teplice ve spolupráci s pracovníky Dolu Pluto a Koh-i-noor a průběžně odsouhlasena projektová dokumentace pro investiční stavbu „Spojovací překop Pluto - Koh-i-noor". Koncem roku 1973 byl pak schválen dokument PÚ v IK OŘ SHD, č.j. 2438 ze dne 19.12.1973, kde se počítalo s celkovými náklady na realizaci v hodnotě 39.691.000,- Kčs. V letech 1974 - 1975 byla pak průběžně zajišťována realizace důležitých prací Úvodního projektu Báňských projektů Teplice „Spojovací chodba Pluto - Koh-i-noor", která se měla stát rozhodující investiční akcí roku 1976.

V roce 1976 bylo vybudování spojovacího překopu Pluto - Koh-i-noor schváleno rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Mostě ze dne 1.10.1976 č.j. 5351/76 a již nestálo nic v cestě jeho realizaci. Téhož roku bylo na Dole Pluto započato s prvními vlastními pracemi na výstavbě spojovací lokochodby Pluto - Koh-i-noor, jenž probíhaly v rámci tzv. nadlimitní investiční výstavby, tj. v rámci investiční výstavby v hodnotě nad 2 mil. Kčs. V roce 1976 mělo být na tuto akci vynaloženo a proinvestováno 1.100.000,- Kčs. Ve skutečnosti však bylo vyčerpáno pouhých 137.000,- Kčs. Důvodem bylo opožděné zahájení této stavby, jelikož dodavatel stavebních prací byl pověřen mimořádnými úkoly při likvidaci důsledků havárie na výtažné chodbě k jámě Venuše na Dole Koh-i-noor (stabilizace větrní sítě, budování nových objektů, průběžná úprava změny větrání atd.). Z těchto důvodů nebyl plánovaný objem investic splněn. Skluz vzniklý v realizaci výstavby spojovací chodby Pluto - Koh-i-noor měl být v průběhu roku 1977 vyrovnán, aby tento skluz neměl dopady na výrobu v příštích letech.

V únoru 1977 byla zahájena ražba lokochodby ze strany Dolu Koh-i-noor II a v témž roce byly na Dole Pluto zahájeny práce na ražbě překopu protičelbou. Předpokládaný termín dokončení tohoto technicky náročného důlního díla byl rok 1982. V roce 1977 však nebyly v důsledku obtížných báňských podmínek skluzové stavby z roku 1976 (vlastní spojovací chodba Pluto - Koh-i-noor a přeložka linky 35 kV Pluto - Koh-i-noor) dokončeny. Tím vzrůstalo nebezpečí, že plánované výrobní úkoly jak závodu Pluto, tak i závodu Koh-i-noor budou ohroženy. V souvislosti a ražbou tohoto spojovacího překopu není bez zajímavosti, že bylo při spojovacím a usměrňovacím měření raženého překopu poprvé v dole použito tehdy dostupné nejmodernější měřící techniky - elektrooptického dálkoměru (AGA 14).

Stejná situace se opakovala i v dalších letech 1978 - 1979, kdy se opět nepodařilo dokončit stanovené stavební a montážní práce v důsledku nečekaných potíží, které se projevily při ražbě spojovacího překopu. Kvůli stále se projevujícím báňským potížím byl postup při ražbě lokochodby podstatně nižší. Rovněž nová technologie pomocí injektáže nebyla úspěšná, proto musel být vypracován návrh nového řešení. Z těchto důvodů a také v důsledku havárie na Dole Pluto, ke které došlo dne 3.9.1981 na odpolední směně, se nepodařilo výše uvedený předpokládaný termín dokončení spojovacího překopu dodržet.
Spojovací překop byl nakonec proražen dne 22. února 1983 a jeho konečná délka dosáhla 1.560 m. Překop procházel geologicky a báňsky mimořádně složitým územím - závalovým polem a starými důlními díly v podloží uhelné sloje. Lokochodba byla vystrojena betonovými tvárnicemi a byla vybavena dvojkolejnou elektrifikovanou tratí. Kromě toho byl na Dole Pluto II rekonstruován celý větrací systém a další zařízení, což představovalo investici ve výši 100 milionů Kčs.

Po proražení spojovacího překopu Důl Pluto jako samostatný závod národního podniku Doly Vítězného února v Záluží u Litvínova zanikl. Těžba na Dole Pluto byla ke dni 31. března 1983 ukončena a následujícího dne 1. dubna 1983 se stal Důl Pluto vedlejším provozem Dolu Koh-i-noor. Těžba z Dolu Pluto byla pak převedena spojovací lokochodbou na Důl Koh-i-noor a dne 5. dubna 1983 v 8 hodin a 40 minut byl na Dole Koh-i-noor vyklopen první vlak uhlí z Dolu Pluto. O chvíli později přepravil skip Dolu Koh-i-noor z podzemí do povrchových zásobníků prvních 40 tun uhlí z těžebního pole Pluto. Tak se historie závodu Pluto v Louce u Litvínova, který vždycky patřil mezi severočeské hlubinné doly s nejtěžšími podmínkami, téměř po 95 letech naplnila a důl jako samostatný závod zanikl. Ke dni 31.12.1983 pak přešlo z Dolu Pluto celkem 589 zaměstnanců na závod Koh-i-noor a dne 1.1.1984 byl Důl Pluto zrušen i jako vedlejší provoz Dolu Koh-i-noor a jednotlivá pracoviště v hlubině bývalého Dolu Pluto se stala V. těžebním úsekem závodu Koh-i-noor. Těžební úsek „Pluto" Dolu Koh-i-noor dobýval zásoby, které byly v minulosti vázány v ochranném pilíři areálu závodu Pluto II a definitivně ukončil svoji činnost k 30.6.1995 v důsledku útlumu neefektivních provozů, aniž by vytěžil všechny uhelné zásoby.

Za 95 let existence Dolu Pluto bylo z jeho hlubin vytěženo téměř 35 miliónů tun hnědého uhlí, z toho víc než 21,5 miliónů po roce 1945. Největších těžeb bylo dosaženo po roce 1960, kdy již byla těžba převedena na novou těžní jámu Pluto II a výrazně se zlepšily pracovní podmínky na závodě. Největší těžby vůbec dosáhl důl v roce 1971. Roční těžba tehdy dosáhla 883.814 tun a znamenala víc než 3,5 násobek průměrných těžeb z let před rokem 1945.

Doprava mužstva a materiálu:

a) doprava mužstva a materiálu na Dole Pluto I

Dopravu mužstva i materiálu do dolu zajišťovala od roku 1891 až do září roku 1961 pomocná jáma B Dolu Pluto. Pomocná jáma B byla původně vybavena dvěma jednoetážvými těžními klecemi, které poháněl ležatý dvojitý parní těžní stroj s pístovým ovládáním, jehož výkon činil 400 koňských sil (294,2 kW). Byl vyroben v roce 1890 v továrně Hoffmann a Zinkeisen ve Zwickau v Sasku. V roce 1927 bylo těžní zařízení na pomocné jámě B demontováno a nahrazeno těžním zařízení dovezeným z bývalého Dolu Pavel I, které sloužilo k dvoupatrovému těžení. Dvouetážové těžní klece, které byly určeny k dopravě 8 mužů, fáralo mužstvo do dolu rychlostí 8 m/sek. Pohon těžních klecí zajišťoval parní těžní stroj vyrobený roku 1894 v továrně Hoffmann a Zinkeisen ve Zwickau v Sasku.

Těžní stroj byl dvouválcový, dvojčitý s dvěma stejnými ležatými válci pracujícími s protikladem se zvratnými rozvody a klikami pootočenými o 90 stupňů. Těžní stroj měl pístové ovládání, jeho výkon činil 200 koňských sil (294,2 kW), jmenovitý tlak páry činil 7 atp, těžní buben měl průměr 4.040 mm a šířku 910 mm, zdvih činil 1.400 mm a vrtání 600 mm, ocelové těžní lano mělo v průměru 28 mm. K těžbě uhlí sloužil tento těžní stroj jen ve výjimečných případech. Jeho kapacita dosahovala maximálně 900 důlních vozíků za den. V září roku 1961 byla doprava mužstva převedena na novou těžní jámu Pluto II a těžní stroj na pomocné jámě B sloužil v následujících letech, a to až do roku 1983, už jen k dopravě pomocného materiálu do dolu. Dopravu mužstva zajišťoval po roce 1961 pouze ve výjimečných případech (nouzové fárání v době výluky na těžní jámě Pluto II).

V případě výluky na pomocné jámě B fáralo mužstvo do dolu dvěma dvouetážovými těžními klecemi určenými pro 8 mužů těžní jámou A, kde byla jízda mužstva povolena rychlostí 4 m/sek. Pohon těžních klecí zajišťoval parní těžní stroj vyrobený roku 1890 v továrně Hoffmann a Zinkeisen ve Zwickau v Sasku. Těžní stroj byl dvouválcový, dvojčitý s dvěma stejnými ležatými válci pracujícími s protikladem se zvratnými rozvody a klikami pootočenými o 90 stupňů. Těžní stroj měl pístové ovládání, jeho výkon činil 400 koňských sil (294,2 kW), jmenovitý tlak páry činil 7 atp, průměr těžního válce byl 708 mm a zdvih 1.500 mm. Jízdní ventil byl dvousedlový zvonový, hlavní uzavírací ventil se nacházel v kotelně. Těžní stroj na jámě A sloužil až do listopadu roku 1960. Dne 15.11.1960 došlo na noční směně k jeho havárii (roztržení a destrukce levého pístu parního válce), jmenovaný těžní stroj musel být vyřazen z provozu a následně byl sešrotován.

Při jízdě mužstva byly na obou jámách zaměstnáni dva strojníci. Na těžní jámě A byl zabudován řídič jízdy podle patentu Ing. Pfeffera a na pomocné jámě B byla zřízena automatická elektrická brzda firmy Siemens-Schiuckert. Klece byly opatřeny chytáky soustavy "William Grant", stavítka byla systému Stauss.
Na větrací jámě č. III ("jáma Louka") byla povolena výjimečná jízda v kleci v případě nouze. Byl zde zabudován těžní elektrický vrátek dodaný firmou Temag, který byl vyroben v roce 1914. Byl opatřen elektrickým třífázovým motorem A. E. G. Union 24 kW, 2.000 V. Průměr těžních bubnů činil 1.250 mm a šířka 800 mm. Vrátek sloužil k pohonu jednoetážové těžní klece určené pro 6 mužů. Nouzové fárání na větrací jámě č. III byla povolena rychlostí 1,5 m/sek.

b) doprava mužstva a materiálu na Dole Pluto II

V září roku 1961 byla doprava mužstva na pomocné jámě B Dolu Pluto ukončena a převedena na novou těžní jámu Pluto II. Těžbu i dopravu mužstva a pomocného materiálu na jámě Pluto II současně zajišťoval elektrický těžní stroj typu B 4009, který byl vyroben v továrně ČKD Praha. Tento těžní stroj byl vybaven elektrickým stejnosměrným motorem ČKD typu SS 240/70 x 16 s výkonem 735 kW, těžní buben měl průměr 4.000 mm, na něž se navíjelo ocelové lano s průměrem 37,5 mm. Stroj byl opatřen soustrojím Ward-Leonard typu ČKD o výkonu 770 kW, napětí 2.000 V. Těžní klece v komíně těžní jámy Pluto II. byly dvouetážové po dvou vozech za sebou.

Přímo v dole sloužily pro dopravu pomocného materiálu v jednotlivých těžebních úsecích elektrické důlní vrátky typu SS 900/1 a PV 800-1000. K dopravě většího materiálu pak sloužily akumulátorové lokomotivy ALD 2 a dieselové lokomotivy typu BND 30.

Na závodě byla vyvinuta také závěsná dráha, jenž byla uvedena do provozu v roce 1971. V té době bylo na Dole Pluto zabudováno celkem 1.800 bm ve čtyřech provozních úsecích. Pro používání této drážky byl vypracován provozní řád a technologický předpis. Doprava se děla pouze v horizontálních dílech a dopravovaný materiál byl ovládán ručně.

c) doprava mužstva a materiálu od roce 1983

Dne 1. dubna 1983 se stal Důl Pluto vedlejším provozem Dolu Koh-i-noor. Vytěžené uhlí se z dolového pole Pluto dopravovalo důlní trolejovou lokomotivou spojovacím překopem na Důl Koh-i-noor. Mužstvo však fáralo i nadále na těžní jámě Pluto II a rovněž i dopravu materiálu si Důl Pluto zajišťoval sám.
Ke dni 31.12.1983 pak přešlo z Dolu Pluto celkem 589 zaměstnanců na mateřský závod Koh-i-noor a dne 1.1.1984 byl Důl Pluto jako vedlejší provoz Dolu Koh-i-noor zrušen a jednotlivá pracoviště v hlubině bývalého Dolu Pluto se stala jedním z těžebních úseků Dolu Koh-i-noor, konkrétně se jednalo o V. úsek. Od 1.1.1984 fáralo mužstvo do jednotlivých revírů V. úseku Dolu Koh-i-noor již těžní jámou č. 1 na závodě Koh-i-noor, kterou se rovněž do tohoto úseku dopravoval i pomocný materiál.

Větrání dolu:

Větrání na Dole Pluto prošlo v období od zahájení těžby až do konce životnosti a uzavření závodu velmi složitým vývojem. Postupem času, jak se porubní fronta na dole rozšiřovala do vzdálenějších revírů, nebyl původní větrní systém schopen plně ovětrávat všechna pracoviště v hlubině. V průběhu let tak bylo zapotřebí podle nároků na větrání nechat v dolovém poli Pluto vyhloubit další nové větrací jámy. Současně s tím využíval Důl Pluto rovněž i větrací jámy sousedních dolů, jako byly např. větrací jámy závodů Pavel I, Pavel II, Koh-i-noor I a Herkules. Rovněž v případě, kdy dolové pole některého ze sousedních dolů, který byl právě uzavřen, bylo připojeno k Dolu Pluto, převzal s ním do svého vlastnictví i některé jeho jámy, které pak využíval pro účely větrání. Tím se stávala větrní síť na Dole Pluto stále složitější, což mělo pro systém větrání na dole nepříznivé dopady. Příznivá změna v systému větrání nastala až v souvislosti s výstavbou nového Dolu Pluto II ve druhé polovině 50. let XX. století.

a) období 1891 - 1940

Od roku 1891 až do roku 1902 byly ovětrávány provozované revíry na Dole Pluto prostřednictvím těžní jámy A, vodní jámy B, které sloužily z hlediska větrání jako vtažné jámy, a prostřednictvím výtažné větrací jámy č. I. Větrací jáma č. I, která se nacházela jihovýchodně od úvodních děl Dolu Pluto zhruba uprostřed mezi východním okrajem obce Louka a úvodními díly Dolu Koh-i-noor I v Lomu, sloužila k ovětrávání východní části dolového pole, pozdějšího revíru č. Va. V roce 1902 pak přibyla Dolu Pluto ještě větrací jáma č. II, obecně zvaná „jáma Horní Litvínov", která se nacházela poblíž železniční trati Most - Moldava a silnice Louka - Horní Litvínov nedaleko od železničního přejezdu v Louce ve směru k Hornímu Litvínovu, a to ve vzdálenosti asi 930 m severozápadně od úvodních děl Dolu Pluto.

Jednalo se o výtažnou podvojnou jámu, jenž byla vyhloubena za účelem ovětrávání západní, jižní a východní části dolového pole. Průřez jámy byl rozdělen přepážkou na severní a jižní část, kdy severní část byla vtažná a jižní výtažná. Na větrací jámě č. II „Horní Litvínov" byly zasazeny dva ventilátory, a to ventilátor systému „Schiele" s výkonem 3.000 m3/min při depresi 56 mm, který byl v trvalém provozu, a ventilátor systému „Geissler" s výkonem 2.000 m3/min při depresi 60 mm, který sloužil pro případ výluky ventilátoru „Schiele" jako rezerva.

V roce 1913 byla větrací jáma č. I uzavřena, následně zavalena a současně s tím byly zahájeny práce na hloubení nové větrací jámy č. III, obecně zvané „jáma Louka". Jáma Louka, která byla vyhloubena v roce 1914, se nacházela při východním okraji horní části obce Louka ve vzdálenosti asi 400 m jižně až jihozápadně od úvodních děl Dolu Pluto. Z hlediska větrání sloužila tato jáma od svého uvedení do provozu až do roku 1954 jako výtažná. V roce 1954, kdy došlo ze změně v systému větrání, se stala vtažnou jámou. Na větrací jámě č. III „Louka" byly zasazeny dva ventilátory, a to ventilátor systému „Schiele" s výkonem 4.000 m3/min při depresi 25 mm, který byl v trvalém provozu, a rezervní ventilátor systému „Geissler" s výkonem 3.500 m3/min při depresi 25 mm. První ventilátor byl opatřen elektromotorem Siemens-Schuckert a druhý ventilátor elektromotorem A. E. G. Union. Oba uvedené elektromotory byly určeny na pracovní napětí 2.000 V a jejich výkon činil 60 koňských sil (47,88 kW).

Od roku 1914 až do poloviny 20. let XX. století ovětrávaly dolové pole Pluto 4 jámy: těžní jáma A a vodní jáma B (vtažné jámy), jáma Horní Litvínov (výtažná podvojná jáma) a jáma Louka (výtažná jáma). Někdy v této době byly v severozápadní části dolového pole při výchozu sloje vyhloubeny v ochranném pilíři města Horní Litvínov ještě větrací jámy č. IV a IVa. Nacházely se východním směrem od dnešní Smetanovy ulice v Horním Litvínově při východním okraji města. Ovětrávaly nejsevernější části dolového pole a brzy po svém vyhloubení byly uzavřeny.
Větrání na Dole Pluto bylo dobré a množství větrů bylo dostatečné. Výjimkou bylo pouze podsednutí Koh-i-noor, kde dosahovaly teploty až 34°C. V polovině 20. let XX. století však bylo podsednutí Koh-i-noor propojeno spojovací chodbou se sousedním Dolem Koh-i-noor I v Lomu, takže bylo ovětráváno rovněž důlními větry vanoucími od Dolu Koh-i-noor I. Vlivem toho poklesy vysoké teploty na pouhých 28°C.

V polovině 20. let XX. století převzal Důl Pluto západní část dolového pole bývalého závodu Pavel I v Louce. S tím se také rozšířil i počet jam ovětrávající dolové pole celého závodu Pluto. Až do roku 1933 ovětrávaly dolové pole Pluto 3 vtažné a 3 výtažné jámy: těžní jáma A, vodní jáma B, těžní jáma Pavel I (vtažné jáma), jáma Horní Litvínov, jáma Louka a jáma „Ausbisschacht" patřící sousednímu Dolu Pavel II v Horním Litvínově (výtažné jámy). V důsledku uzavření revírů v okolí jámy Horní Litvínov, západního pole Pavel a dalších revírů bylo počátkem roku 1933 přerušeno větrné spojení s jámou„Ausbisschacht" patřící Dolu Pavel II, v průběhu II. pololetí roku 1933 pak byla uzavřena a zasypána těžní jáma Pavel I a v prosinci 1933 uzavřena jáma Horní Litvínov.

Ve 30. letech XX. století se ovětrávání porubů a předků chodeb na Dole Pluto provádělo separátním větráním za pomoci ventilátorů různé soustavy poháněné stlačeným vzduchem anebo elektrickým proudem. K tomuto účelu se používaly jak sací, tak i foukací lutnové ventilátory, což záviselo na daných místních poměrech. Větry se přiváděly pomocí plechových anebo plátěných luten o průměru 30 - 40 cm. Např. v roce 1934 bylo na Dole Pluto celkem 12 kusů takových ventilátorů (3 soustavy Schotter o výkonu 60 m3/min, 3 soustavy Knüpfl-Fröhlich o výkonu 350 m3/min, 4 soustavy Knüpfl-Fröhlich o výkonu 200 m3/min a 2 soustavy Kühne-Kopp-Kausch o výkonu 60 m3/min). Převážně se však jednalo o sací ventilátory, protože díky nim nenastával na porubech přetlak a u stropu porubů se netvořila mlha z vodních par, které s sebou přinášel vlhký vzduch. Lutny se však musely o nějakou část prodloužit ve směru nahoru ke stropu porubu, aby byla cirkulace vzduchu více účinná.

Od roku 1934 až do začátku 2. světové války používal závod Pluto k ovětrávání svého dolového pole pouze tři jámy, a to 2 vtažné jámy (těžní jáma A a vodní jáma B) a jedna výtažná jáma (jáma Louka). Umělé, sací větrání na Dole Pluto bylo v té době téměř centrální, protože vtažné jámy byly vzdáleny od jediné výtažné jámy č. III jen 400 m. Větrání na dole bylo účinné, vcelku dobré a množství přicházejících větrů bylo dostatečné.

b) období 1940 - 1965

Když byly v průběhu 2. světové války zprovozněny na Dole Pluto nově přidělené revíry Flora, Minerva a Poseidon, přestal stávající větrní systém se třemi jámami vyhovovat. Z tohoto důvodu začal Důl Pluto využívat ke svému větrání také jámu Poseidon patřící Dolu Koh-i-noor II v Mariánských Radčicích a větrací jámu Herkules č. XI patřící Dolu Herkules v Záluží. Až do roku 1952 zajišťovaly větrání dolového pole Pluto tyto jámy: těžní jáma A Pluto a vodní jáma B Pluto jako vtažné jámy a tři výtažné jámy, kterými byly větrací jáma č. III Pluto (jáma Louka), větrací jáma Herkules č. XI a jáma Poseidon.

Vzhledem k tomu, že jáma Herkules č. XI a jáma Poseidon byly od vtažných jam značně vzdáleny, došlo ke změně původního centrálního systému větrání na systém diagonální. Všechny revíry byly větrány samostatně, každý revír představoval současně také i jedno samostatné větrní oddělení. Ovětrávání jednotlivých porubů a předků chodeb se provádělo prostřednictvím separátního větrání. K tomu sloužily lutnové ventilátorů, především sací.

Jak již bylo několikrát uvedeno, v průběhu 2. světové války se začala porubní fronta Dolu Pluto přesouvat jižním směrem do nových, ještě nedotčených, ale značně vzdálených revírů Flora, Minerva a Poseidon. V důsledku toho se stávalo ovětrávání tak rozsáhlého důlního pole stále více problematickým. Na závodě panovaly velmi těžké poměry a klimatické podmínky v dole byly špatné. Navíc výdřeva důlních děl nepostupovala v revíru porubů systematicky, proto průlez chodeb nebyl odpovídající, což ve svém důsledku přispívalo ke zvyšování teploty na porubech. Ještě v letech 1945 - 1948 bylo větrání na Dole Pluto hodnoceno vcelku jako dobré, teplota vzduchu na některých pracovištích byla sice vyšší, ale hodnoty ve °C byly ještě ve stanovených mezích. V roce 1949 však nastalo již podstatné zhoršení v systému větrání, které nebylo na některých pracovištích dostatečné. Především ve III. revíru a částečně pak i ve IV. revíru se projevovaly výrazně vyšší teploty, které dosahovaly 32 - 34 °C. Teplotní i klimatické podmínky dolu byly takového charakteru, že musela být soustavně více než 70 % osazenstva dolu zkracována pracovní doba o jednu i dvě hodiny ve směně z titulu nepříznivých klimatických podmínek.

Aby se větrání stalo normálním, bylo by nutné vyrovnat hlavní větrné třídy, čímž by vzalo dobývání zpáteční směr k těžní jámě. Větrání bylo diagonální, směrem k výtažné jámě Herkules č. XI a výtažné jámě Poseidon. Tyto dvě jámy však neměly být v budoucnu přístupné, a proto se musela vyhloubit nová větrací jáma č. V. Vyhloubením této větrací jámy měl být celý problém větrání na Dole Pluto vyřešen. Směr větrání měl zůstat nadále stejný, tedy větrání i s novou větrací jámou č. V mělo být diagonální. Přípravné práce na hloubení větrací jámy č. V byly zahájeny na jaře roku 1951. Vlastní hloubení jámy bylo zahájeno dne 20.6.1951 a dokončeno začátkem července roku 1952. V létě roku 1952 pak nastala změna v systému větrání spočívající v tom, že se začal III. revír a část IV. revíru ovětrávat vtažnými proudy vstupujícími novou větrací jámou č. V (III. revír ovětrával vtažný proud postupující od větrací jámy č. V a výtažný proud ze III. revíru odcházel větrací jámou č. III; revír č. IV ovětrávaly vtažné proudy postupující od těžní jámy A, vodní jámy B a od větrací jámy č. V a výtažné proudy odcházely ze IV. revíru jámou Poseidon).

Po vyhloubení nové větrací jámy č. V a jejím uvedení do provozu v roce 1952 ovětrávalo dolové pole Pluto celkem 5 jam, a to těžní jáma A, vodní jáma B, větrací jáma č. V, které sloužily z hlediska větrání jako jámy vtažné, a větrací jáma č. III (jáma Louka) a jáma Poseidon, které byly výtažné.

Koncem měsíce srpna roku 1954, kdy byl uveden do provozu ventilátor na větrací jámě č. V, nastala změna v systému větrání spočívající v obrácení směru větrů: z dosud vtažné větrací jámy č. V se stala jáma výtažná a z dosud výtažné větrací jámy č. III se stala naopak jáma vtažná. Současně s touto změnou větrání bylo přerušeno také větrné spojení s jámou Poseidon patřící sousednímu Dolu Koh-i-noor II. Od září roku 1954 až do července roku 1957 ovětrávaly dolové pole Pluto tyto 4 jámy: těžní jáma A, vodní jáma B, větrací jáma č. III (vtažné jámy) a větrací jáma č. V (výtažná).

Vyhloubení výtažné větrací jámy č. V a její zapojení do systému větrání znamenalo pro Důl Pluto zásadní zvrat, neboť byly vytvořeny předpoklady pro technické dořešení jak větracích, tak i klimatických podmínek dolu. Tím to však pouze začalo, protože k trvalé konsolidaci poměrů bylo třeba rekonstruovat stará důlní díla a tím zabránit oteplování důlních větrů, ale také vzniku zápar a požárů. Byla to však velmi časově náročná investice, kterou nebylo možné provést ze dne na den. Navíc sanační práce vyžadovaly značné finanční prostředky.

V červenci roku 1957 začala dolové pole Pluto ovětrávat také nová těžní jáma Pluto II, jenž byla právě vyhloubena. V důsledku zapojení těžní jámy Pluto II do větrního systému Dolu Pluto došlo ke změně původního diagonálního systému na systém centrální, protože jediná výtažná jáma č. V byla od nové těžní jámy Pluto II vzdálena pouze 180 m. Vyhloubení těžní jámy Pluto II představovalo další krok ke zlepšení v systému větrání dolu. Od července roku 1957 tak zajišťovaly větrání na Dole Pluto těžní jáma A, vodní jáma B, těžní jáma Pluto II, větrací jáma č. III (vtažné jámy) a větrací jáma č. V (výtažná). Tak tomu bylo až do roku 1961, kdy byla těžba na Dole Pluto převedena z těžní jámy A na novou těžní jámu Pluto II. Následně byla těžní jáma A vyřazena z provozu a uzavřena poklopem, čímž se stala z hlediska větrání neutrální a účelu větrání přestala definitivně sloužit.

Na Dole Pluto intenzívně pokračovala rozsáhlá sanace a rekonstrukce starých důlních děl, která měla zabránit oteplování důlních větrů a vzniku zápar a požárů. To byly problémy, se kterým se Důl Pluto potýkal již od konce 2. světové války. Pracovalo se na rekonstrukci několika kilometrů hlavních důlních děl, které byly vyztuženy vzduchotěsnou ohnivzdornou výztuží, prostory za nimi byly zaplaveny popílkem apod. Ukončení sanačních prací v hlubině však bylo stále v nedohlednu. Stav ve větrání na produktivních pracovištích i na úseku dopravy nebyl stále příznivý. Např. ještě v roce 1960 byly v celém revíru Flora teplotní poměry nepříznivé, nejvyšší teplota na většině produktivních pracovištích se v letních měsících pohybovala kolem 37 °C a celkový výtažný proud měl teplotu kolem 38 °C. Navíc podle rozboru důlních větrů ze dne 15.6.1960 se zjistilo, že výtažné větry z I. a ze III. lávky revíru Flora se nacházely pod stanovenou mezí obsahu kyslíku 19,8 %. Zvýšené teploty ve všech částech revíru Flora byly nevyhovující a katatermický stupeň zde byl velmi nízký.

V letech 1961 - 1962 ovětrávala dolové pole závodu Pluto jedna jáma výtažná - větrací jáma č. V - a tři vtažné jámy: vodní jáma B, těžní jáma Pluto II a větrací jáma č. III („jáma Louka"), která až do roku 1954 sloužila jako jáma výtažná. Nyní se však větrací jáma č. III měla stát opět jámou výtažnou. K této změně došlo pravděpodobně někdy v roce 1963. Větrání jednotlivých pracovišť v hlubině Dolu Pluto tak zajišťovaly v letech 1964 - 1965 dvě vtažné jámy (vodní jáma B a těžní jáma Pluto II) a dvě výtažné (větrací jáma č. III a č. V).
Horší klimatické podmínky, které se stále projevovaly na předcích, nebyly způsobeny nedostatky v separátním větrání, nýbrž v poměrně teplých větrech vstupujících již na základny. Těžké báňské podmínky vedly k sevření větrních cest a profilů a časté výlomy a boční zápary vyvolávaly značnou oxidaci uhlí a tím docházelo k vývinu tepla. Důl Pluto se tak po stránce teplot stále řadil mezi nejtěžší doly v SHR. Nejhorší klimatické poměry byly v revíru Flora I, které nevyhovovaly stanoveným bezpečnostním podmínkám. Právě zde byly naměřeny maximální teploty v celém dole. Např. v srpnu 1964 byla v revíru Flora I naměřena na chodbě č. 4303 teplota až 36 °C (měřeno na vlhkém teploměru) a mokrá katahodnota zde činila pouze 5,89 mKS. Rovněž složení důlních větrů, které v ostatních revírech dolu vyhovovalo bezpečnostním předpisům, nebylo v revíru Flora I příznivé, neboť obsah kyslíku se zde nacházel pod spodní mezí stanovenou bezpečnostními předpisy.

Postupnou realizací sanačních záměrů byly na Dole Pluto konečně vytvořeny takové podmínky, že v roce 1964 mohl být počet pracovníků, kterým se zkracovala pracovní doba z titulu nevhodných klimatických podmínek, snížen na 30 - 35 % (po roce 1945 to bylo až 70 % celého osazenstva) a počínaje rokem 1965 již nebylo nutné zkracovat pracovní dobu vůbec, neboť klimatické podmínky na všech pracovištích již vyhovovaly normám bezpečnostních a hygienických předpisů. Pozitivní výsledky se projevily nejen v podstatném zvýšení výkonu na porubech, ale také ve výrazném zlepšení kultury práce.

c) období 1966 - 1983

Dne 1.1.1966 převzal Důl Pluto k užívání novou větrací jámu č. VI, která byla vyhloubena v roce 1964 a nacházela se ve vzdálenosti asi 975 m jihozápadně od těžní jámy Pluto II v dobývacím prostoru Dolní Litvínov. Tato výtažná jáma sloužila k ovětrávání vzdálených východních revírů „VÚ". Kromě toho začal Důl Pluto od roku 1966 používat také jámu Oldřich jako svou třetí vtažnou jámu, jenž patřila sousednímu Dolu Koh-i-nooor. Nebylo tomu však příliš dlouho, neboť z dochovaných úředních spisů je patrné, že již v roce 1970 Důl Pluto jámu Oldřich nevyužíval. Pokud tuto skutečnost pomineme, je možné konstatovat, že větrání na Dole Pluto zajišťovaly od roku 1966 tyto jámy: vodní jáma B, těžní jáma Pluto II (vtažné jámy) a větrací jámy č. III, č. V a VI (výtažné jámy). Tak tomu bylo až do roku 1975, kdy byla výtažná větrací jáma č. VI vyřazena z provozu a uzavřena. Od roku 1975 až do roku 1983 bylo dolové pole Pluto ovětráváno prostřednictvím vodní jámy B, těžní jámy Pluto II, (vtažné jámy) a větrací jámy č. III a č. V (výtažné jámy).

Větrní situace Dolu Pluto byla značně složitá. Důl měl dvě úvodní (vtažné) a tři větrací (výtažné) jámy. V obvodu větrací jámy č. V byla situace vcelku nepříznivá, neboť tento obvod byl větrán typicky centrálním způsobem s nepříznivými průvodními jevy jako bylo nebezpečí větrních zvratů a dlouhé větrné cesty. Všechny výtažné jámy měly záložní ventilátory a dvojí přívod elektrické energie. Chod ventilátorů byl dálkově opticky signalizován do dispečinku. Všechny větráky pracovaly bez stálé obsluhy. Všechny jámy byly vybaveny požárními poklopy a pro uzavírání jam byla zpracována dokumentace, která byla uložena u hlavního mechanika závodu.

Od roku 1965 bylo větrání na dole již celkem dobré, kapacita větrání dostatečná a mikroklimatické podmínky, složení větrů, množství větrů na hlavu v nejsilněji obsazené směně, rychlost větrů i počet lidí zaměstnaných v jednom samostatném větrném oddělení vyhovovalo požadavkům tehdy platných bezpečnostních předpisů. Větrné cesty měly dostatečný průřez, větrací odpory se pohybovaly okolo 0,02 - 0,03 ku, ekvivalentní průřezy jam byly 2,0 až 2,5 m2, celkový ekvivalentní průřez byl asi 4,5 m2.
Jednalo se o tzv. kombinované větrání, protože východní revíry „VÚ" spolu s tzv. Koh-i-noorským polem měly centrální větrání, kdežto ostatní provozované revíry dolu měly naopak větrání diagonální.

Přes poměrně vysoký počet úvodních a výtažných jam nebyly jednotlivé větrní oblasti rovnoměrně zatíženy. Úvodní jáma B sloužila prakticky pro přivádění úvodních větrů pro ovětrávání vodních chodeb a do výtažné jámy č. III byly odváděny jen větry od vodní jámy B a od úvodní jámy Pluto II jen ztrátové větry pochůzní chodbou, vtažnou do revíru Pld a z tzv. Koh-i-noorského úseku. Výtažná jáma č. VI sloužila prakticky jen pro ovětrávání východních revírů „VÚ" (V. Úseku) a k odvádění části větrů do IV. úseku, který tehdy prakticky tvořil jedno samostatné větrné pásmo s V. úsekem. V důsledku nízkého ekvivalentního průřezu výtažné jámy č. VI, který byl jen těsně nad 1 m², byl provozní bod ventilátorů v labilní oblasti. V důsledku tohoto byl provozní bod ventilátorů v labilní oblasti. V oblasti výtažné jámy č. V byl umístěn výpomocný ventilátor, který k této jámě přiváděl část větrů ze IV. úseku. V důsledku zmíněného rozdělení výtažných větrů ze IV. úseku nad výtažnou jámu VI a V docházelo ke krajně nežádoucím propojení dvou větrních oblastí na výtažné straně.

Z uvedeného je patro, že ačkoliv na první pohled měl závod k dispozici dostatečné větrní kapacity, bylo prakticky větrání na dosažitelné hranici a to zvláště, uvážíme-li malý ekvivalentní průřez v oblasti výtažné jámy č. VI, udávanou nutnost použití výpomocného ventilátoru v oblasti výtažné jámy č. VI, zastaralé ventilátory na výtažné jámě č. III a občasné spouštění dvou ventilátorů na některých jamách.
Počet samostatných větrních oddělení byl úměrný důlním pracím, až na zmíněné propojení IV. a V. úseku, které bylo z provozních důvodů nutné. Ve větrní síti se vyskytovala poměrně četná krátká spojení, která byla však řádně odizolována. Rovněž se ve větrní síti objevovalo několik diagonálních propojení, která až na diagonálu v úvodních větrech SVO I. úseku a V. úseku byla řádně izolována.

Složení větrů, jejich rychlost a rovněž až na zcela ojedinělé případy odpovídaly klimatické podmínky požadavkům Bezpečnostních předpisů. Úpadní vedení větrů přes hranice povolené Bezpečnostními předpisy se na dole nevyskytovalo. Důl neměl ždné spoje se sousedními doly.
Ke zvtatu větrů mohlo dojít na dole pouze za předpokladu většího důlního požáru, přičemž by se zvýšila tepelná deprese ohně natolik, že při dané depresi ventilátoru o vertikální výšce požářiště by byla vyšší než deprese vyvolaná hlavním ventilátorem v daném úseku. Na chodbách s možností větrních zvratů nebo přestupu větrů do jiného větrního oddělení byly zabudovány izolační dveře a na zvlášť exponovaných místech se používaly komsensační komory s elektrickými lutnovými větráky. Dveře byly obezděné a stavěny jako lichoběžníkové, aby byly samočinně uzavíratelné.

Na závodě byly vybudovány tři větrní mosty: první byl na kříži lokochodby a výtažné chodby č. 66, druhý se nacházel na kříži lokochodby a výtažné chodby z V. úseku v místě výsypu a třetí byl vybudován na kříži lokochodby a pásové chodby IV. úseku v místě výsypu.
Nepoužívaná důlní díla se neovětrávala, proto byla znepřístupněna ve smyslu ustanovení tehdy platných bezpečnostních předpisů, a to v prvé řadě s ohledem na nebezpečí záparů. Pro uzavírání stařin se používaly špalíkové zdi, obvykle o síle 1 m. Podle potřeby se prováděla izolace zaplavením popílkovou zátkou.
Všechny ražené chodby a provozované úseky byly ovětrávány separátním, lutnovým, foukacím větráním. Protahování luten do předků a vyvedení sacího hrdla luten do vtažných proudů se dodržovalo podle vypracovaných technologických předpisů. Nedostatky nastávaly ve spojování luten na porubních chodbách, zejména u starších luten s poškozenými okraji. Na dlouhých chodbách, zejména pak při ražení dlouhodobých příprav se používaly k utěsnění spojů gumových manžet.

d) období 1983 - 1995

Dne 22. února 1983 se stal Důl Pluto vedlejším provozem Dolu Koh-i-noor, kam byla také soustředěna veškerá těžba z Dolu Pluto prostřednictvím spojovacího lokomotivního překopu. Od roku 1983 byla ovětrávána jednotlivá pracoviště v hlubině jednak prostřednictvím větrní sítě Dolu Pluto a dále pak i prostřednictvím větrní sítě Dolu Koh-i-noor. Pro potřeby jednotlivých pracovišť v hlubině sloužil lokomotivní překop spojující hlubinu bývalého Dolu Pluto s Dolem Koh-i-noor, vodní jáma B, těžní jáma Pluto II, větrací jáma č. III a větrací jáma č. V, která byla v průběhu roku 1990 uzavřena a zavalena. Ostatní jmenované jámy včetně spojovacího lokomotivního překopu byly uzavřeny, případně zasypány v průběhu II. pololetí roku 1995 a I. pololetí roku 1996.

Čerpání důlních vod:

Dobývací prostor Louka byl charakterizován jako průtočná struktura pro slojové a stařinové vody. Nebezpečí průrvy vod do dolu nebo zátopy dolu z povrchu na závodě Pluto nikdy nehrozilo a po celou dobu existence závodu k průrvě vod nebo k zátopě dolu nikdy nedošlo.
Intenzita přítoků vody v dobývacím prostoru Louka i čerpané množství vody na Dole Pluto nezávisely jen na daných celkových úhrnných srážkách a hydrogeologii vlastního dobývacího prostoru, ale byly ovlivněny také hydrogeologickými poměry sousedních dobývacích prostorů a vodohospodářstvím na všech sousedních dolech. Stejně tak i Důl Pluto zpětně ovlivňoval hydrogeologickými poměry svého dobývacího prostoru spolu se svým vodohospodářstvím intenzitu přítoků vody i její čerpané množství na jednotlivých sousedních dolech. Z tohoto důvodu je zapotřebí stručně zhodnotit hydrogeologické poměry i v dobývacích prostorech přiléhajících k dobývacímu prostoru Louka.

Na východě sousedí dobývací prostor Louka s dobývacím prostorem Lom I, kde uhelnou sloj dobýval Důl Koh-i-noor I a II. V důsledku postupného snižování čerpání důlní vody od roku 1992 a následném úplném zastavení čerpání na vodní jámě B Dolu Pluto v červnu 1996 vzrostlo čerpání na sousedním Dole Koh-i-noor II v Mariánských Radčicích (na větrací jámě MR č. I.).
Západně od dobývacího prostoru Louka je dobývací prostor Dolní Litvínov s bývalým Dolem Vítězný únor v Záluží, který z hydrogeologického hlediska patřil mezi hlubinné doly poměrně suché. Jediné vážnější přítoky pocházely ze severu ze zatopených stařin bývalého Dolu Rudý sever, do nichž infiltrují srážkové vody od výchozů Krušných hor. Důl Vítězný únor byl dříve propojen chodbami se sousedními hlubinnými doly Julius III, Centrum, Pluto a Koh-i-noor, které byly zarubány. Hydraulická spojitost tohoto dolu s Dolem Pluto byla prokázána komunikační zkouškou v roce 1969, kdy byla prověřována spojitost infiltrační oblasti (Důl Rudý sever) s Dolem Vítězný únor a Pluto.

Jižně od dobývacího prostoru Louka je dobývací prostor Kopisty I patřící Dolu Julius III. Přirozenou demarkaci na jihu dolového pole Louka tvoří porucha Viktoria, která původně tvořila nepropustnou bariéru, jež bránila proudění slojových vod z jihu, právě z dolového pole Julius III. Později byla narušena spojovacími důlními díly, čímž se její izolační funkce podstatně změnila.
V minulosti existovaly propojovací chodby přes Centrumskou poruchu z Dolu Julius III na Důl Minerva a přes poruchu Viktoria na Důl Koh-i-noor a Pluto. Tyto chodby jsou již zarubány stařinami a jsou pravděpodobně zavaleny, přesto však jsou pravděpodobně schopny zprostředkovat komunikaci důlních vod proudících po úklonu sloje přes původně nepropustné poruchy.

Po zastavení čerpání na Dole Julius III docházelo k přelivu na kótě + 55 m nad mořem poblíž zaplnění mírné deprese poblíž úvodních děl Dolu Julius III nad zlomem Centrum. Morfologie sloje, a tím i porubní báze, neumožňují v širším prostoru vytvoření rozsáhlejší akumulace stařinových vod. Poté voda odtékala samospádem překopy přes zlom Centrum do stařin Dolu Minerva a z nich přes zlom Viktoria do stařin Dolu Pluto a dále na Důl Koh-i-noor. Rychlost průtoku je dána pouze průtočnými odpory ve stařinách a překopech. Hodnota průtočnosti uvedeným prostředím byla odhadována na 50 m.d-1, což odpovídá nejnižší hodnotě průtočnosti mezi Dolem Pluto a Koh-i-noor, ověřené komunikačními zkouškami.

a) čerpání důlních vod na Dole Pluto I

V průběhu výstavby závodu Pluto byla pro potřeby odvodňování budoucího dolu vybudována čerpací stanice poblíž vodní jámy B. Čerpací stanice u vodní jámy B sloužila nejen k odvodňování samotného Dolu Pluto, ale zajišťovala také odčerpávání vod z dolového pole závodu Pavel I v Louce. Od 8. srpna 1896 však bylo čerpání důlních vod na Dole Pluto zastaveno a vodu z dolových polí obou jmenovaných hlubinných dolů začala odčerpávat čerpací stanice sousedního Dolu Koh-i-noor v Lomu, kam byly důlní vody z Dolu Pluto a Pavel I svedeny. Důlní vody z dolového pole Pluto přečerpávala do čerpací stanice Dolu Koh-i-noor pumpa o kapacitě 1.500 dm3/min. Jak dlouhou dobu zajišťoval Důl Koh-i-noor v Lomu čerpání důlních vod z dolového pole Pluto není známo, pravděpodobně až do začátku I. světové války, možná i déle. Z dochovaných úředních spisů však jasně vyplývá, že v letech 1920 - 1921 zajišťovala čerpání důlních vod na Dole Pluto opět čerpací stanice nacházející se poblíž vodní jámy B Dolu Pluto.

Důlní voda přitékala do Dolu Pluto z povrchu, odkud prosakovala do jednotlivých revírů. Zde se sváděla do vodních stružek uložených u stěn chodeb, kterými se odváděla směrem k vodní jámě B Dolu Pluto, v jejíž blízkosti se důlní voda shromažďovala v chodbách k tomu určených (tzv. žumpovní chodby). Žumpovní chodby mohly pojmout až 1.220 m3 vody. Z těchto chodeb byla voda čerpána prostřednictvím vodních čerpadel instalovaných ve zvláštní zděné komoře nacházející se asi 100 m jižně od vodní jámy B. Zde byla instalována dvě odstředivá čerpadla, která vytlačovala čerpané vody potrubím o průměru 125 mm ve stvolu vodní jámy B až na povrch a dále do Mlýnského rybníka. Obě elektrická odstředivá čerpadla, která byla dodána Brněnsko-Královopolskou strojírnou, náležela systému „Rateau". Pohon čerpadel obstarával elektromotor (napětí 2.000 V, výkon 92 kW, provozní tlak 32,1 atp.), výkon obou čerpadel byl stejný - 1.000 dm3/min na výtlačnou výšku 350 m. V letním a zimním období, kdy přítoky vod nebyly příliš veliké, zajišťovalo čerpání vody jedno z obou čerpadel (obvykle pracovalo 3-krát v týdnu po osmi hodinách) a druhé bylo v záloze pro případ výluky.

V souvislosti se zavedením nové dobývací metody stěnování s plavenou základkou byla v roce 1931 uvedena do provozu nově vybudovaná čerpací stanice, která se nacházela poblíž náraziště větrací jámy „Louka". V čerpací komoře byla instalována dvě odstředivá čerpadla, která sloužila pro účely zaplavování. Odváděla odkalovací vodu záplavky z dolu až na povrch do bazénu, kde se voda znečištěná záplavkovým materiálem čistila. Vyčištěná voda se pak znovu používala k zaplavování. Jednalo se o elektrická odstředivá čerpadla dodané Brněnsko-Královopolskou strojírnou. První čerpadlo bylo poháněno dvěma elektromotory (napětí 2.000 V, výkon 170 kW, provozní tlak 59,5 atp) a druhé jedním elektromotorem (napětí 2.000 V, výkon 92 kW, provozní tlak 32 atp). Jejich výkon činil 1.500 dm3/min a 1.200 dm3/min na výtlačnou výšku 350 m. Jedno z čerpadel bylo vždy v záloze pro případ výluky.

Ke zmáhání ohňů bylo po celém dole rozvedeno vodní potrubí, které bylo napájeno separátním čerpadlem nalézajícím se poblíž vodní jámy B. Bylo to elektrické odstředivé čerpadlo od firmy Weise-Monski poháněné elektromotorem (napětí 2.000 V, provozní výkon 36,78 kW, 13,5 atp.). Výkon čerpadla činil 500 dm3/min na výtlačnou výšku 115 m.

Informace o stavu čerpání důlních vod na Dole Pluto po roce 1945 jsou jen útržkovité. Z dochovaných úředních spisů vyplývá následující:

• - V letech 1946 - 1947 činila celková kapacita čerpadel v hlavní čerpací stanici Dolu Pluto 5.700 dm3/min. U vodní jámy B se nacházela dvě elektrická odstředivá čerpadla o výkonech 750 dm3/min a 1.200 dm3/min, z nichž vždy jedno bylo v provozu a druhé v záloze jako rezerva. Na větrací jámě „Louka" bylo v provozu čerpadlo o výkonu 1.500 dm3/min. Několik dalších menších odstředivých čerpadel (vesměs poháněná stlačeným vzduchem) se nacházelo v jednotlivých revírech.
  - Na jaře roku 1950 byla na Dole Pluto v provozu dvě elektrická odstředivá čerpadla o výkonu 1.500 dm3/min.
  - Na jaře roku 1951 se v hlavní čerpací stanici na Dole Pluto nacházela hlavní čerpadla o celkové kapacitě 3.500 dm3/min, která byla vždy střídavě v provozu, a to podle potřeby (podle výše přítoků).

- Svádění přítoku důlních vod v revíru Flora a v revíru Minerva bylo na přelomu 50. a 60. let prováděno přečerpáváním pomocí přenosných důlních čerpadel. Důlní vody byly následně sváděny tůňovými stokami do hlavních jímek pod čerpací komorou u vodní jámy B

b) čerpání důlních vod na Dole Pluto II

Důl Pluto II měl svou vlastní čerpací stanici, která byla dostavěna a zprovozněna v roce 1962. Kromě této hlavní čerpací stanice využíval Důl Pluto II také čerpací stanici poblíž vodní jámy B zastaveného Dolu Pluto I, k níž byla sváděna i voda z těžebních úseků závodu Pluto II. Byla to nejvýše postavená čerpací stanice v centrální depresi, a to na kótě - 65 m nad mořem, a zůstala nadále v provozu i po převedení těžby na nový Důl Pluto II.

Čerpané množství vody z vodní jámy B dlouhodobě kolísalo zhruba v rozmezí 1,1 - 2,6 m3.min-1 ročního průměru. Nejvíce bylo čerpáno v roce 1991 (3,41 m3.min-1 v ročním průměru). Do roku 1965, kdy se ještě čerpalo na Dole Kolumbus, Vítězný únor a zejména na Dole Rudý sever a Koh-i-noor I., se pohybovaly přítoky ve stovkách litrů. V roce 1964 se dokonce čerpalo v průměru jen 0,13 m3.min-1. Po zastavení čerpání na Dole Rudý sever a Koh-i-noor I. (v roce 1965) vzrostlo čerpané množství vody na dvojnásobek a nejvíce se tehdy se čerpalo v ročním průměru v roce 1967 (1,43 m3.min-1). V té době bylo rovněž zastaveno čerpání na Dole Kolumbus (rok 1966), které ovšem nemohlo podstatně ovlivnit celkovou bilanci, neboť čerpaná množství se vesměs pohybovala pod 0,15 m3.min-1. V téže době podstatně vzrostly přítoky do Dolu Vítězný únor. Z necelých 0,6 m3.min-1 vzrostly v roce 1965 na 2,4 m3.min-1 a v roce 1968 dokonce na 3,5 m3.min-1. Od tohoto roku začalo docházet k všeobecnému poklesu čerpaných množství vody; v letech 1969 až 1970 na Dole Pluto dokonce opět pod 1,0 m3.min-1. Na Dole Vítězný únor se uplatňoval poklesový trend až do roku 1973, kdy bylo v průměru čerpáno 1,8 m3.min-1. Od roku 1971 začaly kolísat roční průměry čerpání od 1,13 do 2,69 m3.min-1 (kromě již zmíněného roku 1991).

Pro porovnání čerpaného množství důlních vod na vodní jámě B Dolu Pluto v letech 1961 až 1996 v kontextu s celkovými ročními srážkami na území dobývacího prostoru Louka v témže období může posloužit následující tabulka:

Čerpání důlních vod na Dole Pluto - stav k roku 1964

Množství důlních vod čerpaných na povrch z dolu se pohybovalo v rozmezí 900 až 1.200 m3 za 24 hodin, tj. zhruba 0,7 - 0,9 m3/min.

a) kapacita čerpacího zařízení a vodních žump - hlavní čerpací stanice byla vybudována v betonové výstroji u vodní jámy B Pluto I a v ní bylo instalováno celkem 6 kusů čerpadel:

• 1) Sigma - bylo typu B-VA-6/XI-DHD, Q = 1.750 l/min., H = 430 m, elektromotor 240 kW
  2) Královopolská - Q = 2.000 l/min., H = 400 m, elektromotor 180 kW
  3) Sigma - bylo typu 6/5 VA, Q = 2.000 l/min., H = 100 m
  4) Sigma - bylo typu VN - 5/IX HD, Q = 2.000 l/min., H = 100 m
  5) Sigma - toho času bylo mimo provoz
  6) Sugma - bylo typu BV OHD - O/XI, Q = 1.700 l/min., H = 430 m, elektromotor 240 kW.

Čerpadla č. 1, č. 2 a č. 6 dopravovala vodu stvolem vodní jámy B Pluto I nebo větrací jámou č. III „Louka" potrubím o světlosti Js 150 mm na povrch. Čerpadla č. 3 a č. 4 sloužila jako oběhová pro požární účely v hlubině.

b) kapacita žumpovních chodeb - nová vodní chodba měla kapacitu 1.181 m3 vody; stará vodní chodba měla kapacitu 940 m3.

Čerpání důlních vod na Dole Pluto - stav k roku 1966

Množství čerpaných vod za 24 hodin za normálního stavu dosahovalo 1.000 m3. Kapacita čerpací stanice činila 2.080 m3 za 24 hodin. V té době se čerpalo nepřetržitě 24 hodin jedním čerpadlem, což představovalo 1.750 dm3/min. Zvýšené přítoky vod v dolovém poli Pluto byly způsobeny prosakováním důlních vod z dobývacího prostoru bývalého Dolu Rudý sever a Dolu Pavel přečerpáváním z východních revírů.
Kapacita čerpacího zařízení, vodních žump a pumpovních chodeb zůstávala na úrovni roku 1964 a 1965.