Pětaosmdesátimetrový větrník mezi Klíny a Mníškem se otevřel zvědavcům. Návštěvníci měli výjimečnou možnost poznat funkce větrné elektrárny skrývající se přímo v jádru stožáru.Větrná elektrárna, která je již v provozu třináct a půl tisíce hodin, ročně vyrobí pět milionů kW.
- Řekl bych, že to je
1 rok 8 týdnů zpět - Sprava
4 roky 25 týdnů zpět - Ještě postřech, který mi
4 roky 38 týdnů zpět - O tomto, že ženy zastřelených
4 roky 38 týdnů zpět - Kdo strilel
4 roky 38 týdnů zpět
Pokračujeme v hledání zapomenutých osobností našeho města. Od Sokola, nejstaršího sportovního spolku, přecházíme k tomu nejslavnějšímu – lednímu hokeji. Kronikář Josef Dražný zapsal 15. 8. 1981: „Dnes zemřel v Třebíči na Moravě František Voříšek, dlouholetý funkcionář a trenér oddílu ledního hokeje, ve věku 65 let. Byl synem ředitele školy v Louce. Před 2. světovou válkou byl v hornolitvínovském Sokole spoluzakladatelem odboru ledního hokeje. Do oddílu ledního hokeje Chemických závodů přešel z Čechie Litvínov. V tělovýchovné jednotě oddílu CHZ ČSSP přispěl velkou měrou k postupu mužstva z krajského přeboru až do druhé nejvyšší hokejové soutěže. Pak převzal práci v mládežnických družstvech.
Později pracoval jako trenér prvorepublikového mužstva, naposledy s trenéry Josefem Hlinkou a Josefem Beránkem v sezóně 1977/78, kdy Litvínov obsadil 2. místo v lize.“ „Nebýt Františka Voříška, nebyl by dnes litvínovský hokej tam, kde je. A možná by nebyl vůbec,“ říkají si dodnes hokejoví pamětníci. Hrál, trénoval, řídil, organizoval. Připomeňme si jeho hokejový život. Narodil se 19. 2. 1916 v Bukové na Rakovnicku. Vyrůstal v Louce u Litvínova, kde byl jeho otec řídícím učitelem. Závodil na kole, pěstoval atletiku, hrál basketbal a tenis. V době studií v Teplicích měl o talentovaného brankáře zájem ligový fotbalový Teplitzer FK. Jedničkou pro něj zůstal hokej. Venkovské rybníky byly už tehdy plné kluků na šlajfkách. V Sokole H. Litvínov hrála parta kolem Vořecha „Kanadu“ na oprámech a rybnících a na kluzišti v Zámeckém parku. Své soupeře sháněla v blízkém okolí.
Po záboru pohraničí v říjnu 1938 odešel F. Voříšek do Prahy, kde hrál za HC Stadion Praha. Odtud po válce přivedl do hokejové Čechie Litvínov hráče Velenovského a Seiberta. Z následujícího období pocházejí velké patriotické činy Františka Voříška. Měl velkou zásluhu na tom, že do neznámého Litvínova př ijela špičková mužstva. V únoru 1947 Gőta Stockholm a reprezentanti USA, v lednu 1949 ČLTK Praha, r. 1951 LTC Praha. Klobouk dolů před odvahou a sebevědomím litvínovských hokejistů, když uvážíme, že příprava ledu závisela na počasí. Např. odplavený led způsobil, že zápas s USA hráli vybraní litvínovští hráči jako „čudlmač“ v sále hotelu Národní dům. Američané se bavili, prý odjeli spokojeni. Po nařízené reorganizaci tělovýchovy a sportu přešel F. Voříšek v roce 1954 do klubu městského rivala Jiskry Stalinovy závody Litvínov. Vedl seniorské mužstvo, se kterým postoupil do 2. ligy.
Po otevření nového zimního stadionu začal s profesorem Řezníčkem vychovávat mládež. Jejich rukama prošli budoucí mistři světa. Založil trenérskou radu oddílu, pracoval v krajské i ústřední sekci ledního hokeje, byl historicky prvním trenérem juniorů Československa. Pamětníci vzpomínají, že „Vořech“ byl tvrďas, nešetřil sebe ani ostatní. Neměl rád simulanty a alibisty. Když bylo třeba, uměl povzbudit a pochválit. Měl nadhled a smysl pro humor. Jako trenér kombinoval přístup Komenského s Frištenským. V roce 1963 odjel do Finska, kde ve čtrnácti městech přednášel a demonstroval tréninky za velkého zájmu místních klubů, hráčů a funkcionářů. V roce 1964 získal angažmá polského olympijského výboru, který ho poslal pracovat do klubu Podhale Nowy Targ na polské straně Tater. Vzal to tam tvrdě do ruky, v klubu udělal pořádek, v mužstvu zavedl disciplínu. Všechny přesvědčil, že jen jeho plán na založení „fabriky na hokej“ povede k úspěchu. S klubem získal již roku 1966(!) titul mistra Polska. V Polsku působil 11 let. Dodnes si ho Pláci velmi považují. „Chodil po městě, kde bylo v zimě plno plácků s ledem a neušel mu žádný kluk s hokejkou a pukem. Směroval je do sportovních tříd.
Vychoval 37 polských reprezentantů a podílel se na růstu řady ligových trenérů,“ napsali o něm Poláci. Hokejoví odborníci nechť posoudí jeho podíl na senzačním, jediném vítězství polské reprezentace (6:4) nad Sovětským svazem na MS v roce 1976. V sezóně 1976–1977 se mužstvo Litvínova zachraňovalo v lize. Po nepovedeném začátku soutěže usedl na trenérskou lavičku a pomohl vytáhnout Litvínov na 9. místo. Další sezónu se podílel na prvním velkém úspěchu klubu, stříbrných medailí v lize v roce 1978! „Jsem Litvínovák, a to je myslím výhoda,“ vyznal se po úspěšné sezóně. „Zajímal jsem se o litvínovský hokej i po dobu svého působení v Polsku. Čeho chceme dosáhnout? Chceme dokázat, že dobří hokejisté rostou nejen pod mrakodrapy velkých měst, ale i v chaloupkách pod Krušnými horami.“ Naposledy pracoval jako metodik v Třebíči, kde už, bohužel, svoji misi nedokončil. Pamětník a jeho mladší spoluhráč Karel Linhart vzpomíná, jak jim na zimním stadionu v Třebíči ukazovali sedadlo, kde náhle skonal při svém milovaném sportu. Přejeme v začínající hokejové sezóně obdobné nadšení a patriotický přístup všem hokejovým hráčům, funkcionářům i fanouškům v Litvínově.
S využitím materiálů Ing. Josefa Holého a Vladimíra Novotného.
Poslat nový komentář