Anketa
Litvínovsko v číslech
Informace
Bílek Michael
Český sochař a restaurátor. Věnuje se volnému sochařství, realizacím pro architekturu (většinou sochy a sousoší z pískovce nebo mramoru), transferům a restaurování kamenných plastik.
Autobiografie
Je zvykem, má-li člověk hodnotit svůj ubíhající život, oznámit v úvodu data narození. Budiž tedy. Narodil jsem se v roce 1942 v městečku Turnově, které mám dodnes rád a kam často utajeně jezdím navštěvovat své mládí. Datum narození mi u shovívavých lidí dovoluje ledacos zapomínat. V běhu let mi však stále výrazněji vystupují ze života i obrázky nežádané, které mě z dnešního pohledu zahanbují a děsí.
To krásné, jež mě také provázelo, jakoby pokleslo z mysli do srdce. A srdce mě na stará kolena přivolává, tak jako většinu lidí, do dětských krajin. Na zelenou louku u hruštického kostela, kde jsme bydleli, či do Klokočských a Betlémských skal, kde jsme se s dědou pokoušeli, většinou neúspěšně, namalovat vonící jehličí borovic, uchycených na holých lebkách rozdrásaných těl pískovců s černými puklinami jeskyní. Dodnes se mi ve vzpomínce dochovala dědova slaměná čepice s průhledným, brčálovým kšiltem, stojan i tajemná dřevěná skříňka, s pokroucenými barevnými tubami, vonící terpentýnem.
V roce 1948 se rodina přestěhovala do Liberce, ale já zůstával v myšlenkách stále v turnovském ráji. V novém bydlišti v té době doznívala ozvěna druhé světové války a promítala se do našich pomatených dětských duší. Organizované party spolu navzájem nekompromisně bojovaly kameny a drny, i když byly obstojně vyzbrojeny zbraněmi (dokonce i kulometem), odhozenými Němci do místního potůčku. Nevedl jsem si v těchto potyčkách nijak zle. O to hůř to však vypadalo se školním prospěchem. Ověřil jsem si pro celý život, že veškerá "šprtání", i když konaná ku radosti rodičů, nenesou bez skutečného zápalu pro věc samu žádné výsledky. A tak, po těžce složeném reparátu z němčiny na tehdejší jedenáctiletce, jsem se mohl vrátit do Turnova a začít své vzdělávání na střední, umělecko-průmyslové škole, v oboru umělecký kovář a zámečník. Tuto školu vystudovala i moje matka, jako "rytec polodrahokamů". Děda v té době už nežil a bydlel jsem u babičky. Ta si umanula, že se musím všestranně umělecky vyvíjet, a tak jsem chodil zpívat do pěveckého spolku "Dvořák" (můj otec mi v rodinném kruhu zakazoval zpívat pro naprostou sluchovou nevybavenost), v "uměleckých pásmech" tancoval čardáš, či hrál ochotnicky v kamenném divadle se spolkem "Marek". Bylo to hrozné jak pro mne, tak asi především pro diváky a posluchače. Ať mi odpustí. Ve škole mě to ale bavilo. Brzo jsme založili první výtvarnou skupinu "Brontosaurus". V osmnácti letech mě kamarádi zatáhli jako nevinného mládence do hospody, kde jsem vypil první půllitr černého piva. Vedle toho, že jsem si pořídil i fajfku, jsem také začal hodně číst a filosofovat. Pamatuji na rozbory Freudových spisů, které jsem si písemně rozpracovával. V té pubertální době jsem psal samozřejmě i milostné básně a pokoušel se daleko méně šťastně o prózu.
Na okraj se do mého života zapisovaly i změny politického myšlení. Rodiče i babička byli věřícími komunisty. Mé okolí, zejména kamarádi, byli rebelové ustavujícího se režimu. Rozpory myšlení mě mátly a nutily hledat vlastní odpověď. Přečetl jsem v té době dostupný Kapitál a všechny zakázané filosofy, které se mi podařilo sehnat. Vím, že jsem měl rád Alberta Schweitzera a Immanuela Kanta a tento vztah vedle jiných trvá dodnes.
Po ukončení studií na střední škole v Turnově mi rodiče umožnili vstup do dvouleté nástavby sochařsko-kamenické školy v Hořicích. Byla to doba, kdy jsme byli plně uchváceni výtvarným životem a tvrdě bojovali o svůj osobitý projev. Vzplála hluboká, celoživotní přátelství. Na konci studia jsem byl na třetí pokus přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Sochařství jsem studoval u pana prof. Karla Hladíka. Na začátku těchto let jsme s kamarády uskutečnili první studentské sochařské sympozium v Čechách, v lomě "U Josefa" v Hořicích. Druhým rokem v tomto lomě zahájil sympozia pan prof. V. Preclík a my se přemístili do lomu na Boháňce, nedaleko Hořic. Život to byl dynamický a romantický. Uvědomoval jsem si, že mne škola naučila řeč (tou byla znalost figury), kterou však musím umět promlouvat. Tvořit tedy znamenalo vědět, co říkat, jak odpovědět na otázku života a světa, do kterého jsem vstoupil. Obdivoval jsem naléhavost a jedinečnost vyjádření velkého Rembrandta, Vincenta van Gogha či Pietera Bruegela. Dokázali se podle mne osvobodit od dobové výzdoby a mluvit srdcem o bolestech, radostech i krásách, kterými je život obdařil.
Studia jsem zakončil v roce 1968 a šel na rok do povinné vojenské služby. Po návratu jsem měl hlavu řádně vymazanou a bylo nutno začínat znovu, s uměním i životem. Usadil jsem se v Ústí nad Labem. Dařilo se mi získávat zakázky do architektury, ale ovzduší bylo těžké, prosáklé politickými tlaky. Oženil jsem se roku 1971 s akademickou malířkou Alenou Koblencovou a přestěhovali jsme se do Petrovic - vesnice na severním úbočí Krušných hor. Zde jsme opravili chalupu a časem přistavěli ateliéry. Na zahradu mi jednoho dne otec přivezl rozložený včelín, který jsme zde stloukli a chtěj nechtěj jsem se stal včelařem.
Od malinka mě také zajímaly hvězdy a daleký vesmír. Podle knížečky bratří Erhartů mi můj bratr, umělecký sklář, vyrobil dva žebrované disky, z nichž se mi na druhý pokus podařilo vybrousit a vyleštit parabolické zrcadlo; na danou dobu úctyhodné velikosti 425 mm. V současnosti je již přes dvacet let zahrada obohacena sněhově bílou kopulí, v níž se skrývá Newtonův dalekohled ještě s Cassegrainem na vidlicové, paralaktické montáži. Včera jsem se příkladně vrátil z kopule s nafocenou kometou Machholz, zářícím modrým ledovcem, jenž prolétl nad našimi hlavami. Nahlížení do vesmíru mi umožnilo setkávání s lidmi podobného zaměření a obohacovalo přemítání o světě. Stále více jsem si také s překvapením uvědomoval, jak všechno stvořené podléhá řádu a tento řád se promítá i do lidského chování. Tak přišla chvíle, kdy jsem společně s dvěma syny konvertoval v roce 1994 ke katolické církvi.
V sochařské práci jsem se po návratu z vojny velmi usilovně snažil nalézt vlastní výtvarný výraz. Materiálem se postupně stávalo kolorované dřevo. Sochy jsem sekal z těl obrovských, rozložitých jilmů, původem z Itálie. V dobách mých začátků stromy hynuly a jejich šedé kostry rozkládaly bezradně ruce větví nad zelení lesů. Tak jsem je nalézal. Uvědomoval jsem si blízkost jejich utrápených a popraskaných těl s tělem starého člověka, taktéž poznamenaného životem. Letokruhy stromů, to byly vrásky ve tvářích starců, odešlý čas jejich života. Postupně se z mých soch stával zástup mlčenlivých, laskavých návštěvníků - zdřevěnělých radostí i bolestí potkaných na životní pouti. V ateliéru spolu rozmlouvají, tiše přemítají či trpí tak, jak třebas kdysi v podobě stromů vyvzdychaly své životy.
V roce 1972 a 1978 se nám narodili dva synové, z nichž mladší pokračuje v sochařské tradici. Výtvarná práce však k obživě rozrůstající se rodiny nestačila. Po získání restaurátorské licence jsem se tedy věnoval také restaurování a transferu kamenných památek, zejména v oblasti severních Čech, postižených a devastovaných důlní činností. Restaurování mě dodnes naplňuje pocitem klidné radosti z dobré práce, kdy pomáhám dílům svých kolegů z minulosti. Při obnově soch se mi zároveň otevírají duše autorů a dávají mi možnost přenést časem jejich poselství. Je to krásná služba. Dá se říci, že jsem dnes se životem smířený, i když jsem nenašel, jako každý, odpověď. Leží-li smysl žití mimo tento svět, pak jsem snad naplnil život jeho hledáním a mé dřevěné sochy jsou milníky na této cestě.
S jakým respektem se chováme k některým dílům v Litvínově, vypovídá i tento článek jak jsme panu sochaři zašantročili jeho sochu.
zde:
Poslední komentáře
1 rok 4 týdny zpět
4 roky 1 týden zpět
4 roky 34 týdny zpět
4 roky 34 týdny zpět
4 roky 35 týdnů zpět