Gotické písmo je etapa ve vývoji latinky, která se časově kryje se středověkým slohem gotikou. Na rozdíl od karolínské minuskuly a renesanční humanistické antikvy je ostře lomené a z dnešního pohledu obtížně čitelné. Nástupcem gotického písma je novogotické lomené písmo: fraktura, kanzlei a kurent.
Karolínská minuskula začala ztrácet pevnou formu s úpadkem franské říše po smrti Karla Velikého v roce 814, občanské války mezi jeho nástupci a nájezdy Normanů. Na konci 9. století ve švýcarském klášteře sv. Havla v St. Gallen vyvinuli úspornou techniku psaní: kondensované a kompaktní písmo. Během 12. století (někde už i v 11. století) je karolinské písmo naplno vytlačováno písmem gotickým. Konečné prosazení gotického písma souvisí s rozvojem clunyjského hnutí. Přechodným prvkem se stává tzv. romanogotika a navazující gotická minuskula, jež má tři typy: základní, dekorativní (textura) a zběžnější.
Vedle gotické minuskuly vzniká také potřeba po dalším typu písma, které by lépe vyhovovalo daným společenským potřebám rychlého psaní, vytváří se tedy gotické písmo kurzívní, taktéž odvozující původ z karolinské minuskuly. Lze rozlišit následné typy kurzívy: bastardní písmo (prosazující se od 14. století), kaligrafická polokurzíva a běžná polokurzíva. Písmo je silně nakloněné, využívá různých ligatur, spojování písmen smyčkami a tahy.
Humanisté považovali gotické písmo za úpadkové a barbarské. Nedokázali se však rozhodnout, zda restaurovat antické majuskule či karolínskou minuskulu. Nakonec tento problém vyřešili tak, že zavedli psaní velkých písmen na počátku vět a vlastních jmen. Tento jev je ve světovém měřítku naprosto ojedinělý; z podobných důvodů jej sdílí pouze řecké písmo a cyrilice.
Zatímco latinské texty antických autorů byly prakticky od počátku vynálezu knihtisku tištěny renesančním písmem, církevní a právnické texty byly až do 16. století tištěny novogotickým švabachem a později frakturou; v českých zemích téměř veškeré texty povětšinou do roku 1848, v Německu až do druhé světové války.
Konec švabachu v Německu
Od poloviny 16. století bylo lomené písmo nejpoužívanějším tiskovým písmem v německy hovořících zemích. V polovině 18. století započal velmi pomalý postupný proces přechodu ve prospěch antikvy.
Antikva a fraktura (švabach) v tištěné a psané podobě, v první řadě dlouhé a koncové s
Existence tradiční fraktury a v cizích jazycích běžné antikvy vedle sebe způsobila, že se německé děti musely učit až 4 různé abecedy (tištěné a psané varianty).
Ve 30. letech 20. století vládla v Německu ještě dvojpísmennost, fraktura však byla preferována a oslavována jako "německé písmo". Dokonce existovaly nerealizované úvahy o zavedení psacích strojů s frakturou na všech úřadech (1933), na školách se vyučovalo fraktuře jako prvnímu písmu (1935) a židovským nakladatelstvím se zakázalo frakturu používat (1937).
Hitler se na druhou stranu po převzetí moci vyjádřil kriticky vůči snahám o silnější rozšíření "německého písma" (1934). Na bruselské světové výstavě (1935) a o rok později na olympijských hrách se měla dát přednost antikvě. Propagandistické tiskoviny v německém jazyce, určené pro šíření v cizině, byly sázeny antikvou (1937).
Oběžník Martina Bormanna z 3. ledna 1941 nakonec udělal tlustou čáru za dlouhou tradicí lomeného písma: "Nahlížet na takzvané gotické písmo jako na německé písmo nebo je takto označovat je chybné. Ve skutečnosti se takzvané gotické písmo skládá ze švabašských židovských liter." V budoucnu se veškeré tiskoviny měly tisknout již jen v antikvě.
Skutečné důvody přechodu na dnešní písmo jsou nejasné. Židé totiž v 15. století, v počátcích švabachu, nesměli vlastnit tiskárny. Na podzim 1941 se na německých školách "německé písmo" přestalo vyučovat. V tomtéž roce vychází také poslední Duden (12. vydání) ve fraktuře. V roce 1942 vychází totéž 12. vydání ještě jednou, tentokrát už jen antikvě.
Po 2. světové válce se fraktura přestala používat také ve Švýcarsku, již jen některá knižní vydání se tisknou ve fraktuře, do 60. let 20. století ještě vychází Bible ve starém písmu.
Dnes se fraktura používá jen v omezené míře, jmenovitě v značkách piv, novinových titulech nebo na pouličních cedulích nebo vývěsních štítech. Oproti antikvě má fraktura některé typografické zvláštnosti (dlouhé s, ligatury), kterým se pro všeobecnou přístupnost písem všeho druhu na počítačích mezi laiky nevěnuje pozornost.
Antikva
Antikva (lat. antiqua z antiquus, starý) je tiskací humanistické písmo, v češtině bylo také nazývané jako latinské písmo v kontrastu proti německému písmu fraktuře (tiskové novogotické písmo). Antikva navazuje na psací knižní okrouhlé humanistické písmo, jejíž majuskulní tvary vychází z antické kapitály a minuskulní tvary ze středověké karoliny.[1] Na tento starý původ tvarů antikvy odkazuje také její jméno.
Antikva označuje široký okruh stínovaných písem se serify. V počátcích se na rané specifikaci podílel Nicolas Jenson a Aldus Manutius. Antikva se stala záhy velmi populární a zůstala v používání dodnes. Protože antikva nezůstala v průběhu používání neměnná je dnes rozeznáváno několik druhů antik: renesanční, barokní, klasicistní a tučná. Teprve v 19. století se objevila vedle antikvy také tzv. egyptienka, tedy lineární (nestínované) serifové písmo a bezserifový lineární tzv. grotesk.
V 16. století získala antikva převedením humanistické polokurzívy do tiskové podoby svoji typografickou kurzivu, tzv. italiku
Kurent
Kurent (německy Kurrentschrift, z latinského currere běžet) je německá obdoba novogotického kurzívního písma používaná od 16. století až téměř do poloviny 20. století (v Německu). Toto písmo bylo používáno i v českých zemích, kde v průběhu 18. století nakonec vytlačilo domácí českou novogotickou kurzívu. Okolo poloviny 19. století byl ovšem kurent v jazykově českých textech nahrazen písmem humanistickým. Kurent vznikl jako písmo, kterým lze rychle psát a zároveň je dobře čitelné (pro slavnostní příležitosti se používala kreslená podoba zvaná fraktura a pro listiny polokurzívní kanzlei).
V průběhu svého používání si kurent zachoval díky od počátku publikovaným příručkám poměrně pevnou podobu na rozdíl od jiných národních novogotických písem, která vznikala živelně. Poměrně typickou formu získaly minuskulní hlásky c, e, k, r a dlouhé s, u majuskul B a K. Dále docházelo k zdvojování dříků písmen. S časnou stabilizací podoby se pojí pro psaní nevhodné zachování ostrých hran, na rozdíl od oblých vlnek, které se objevily při živelném vývoji národních variant novogotického písma
Fraktura
Fraktura (něm. Fraktur, z latinského fractura-zlom) je typ novogotického lomeného písma používaný především v Německu od 16. do počátku 20. století. Obsah
Sazečské chyby (často nazývané tiskové chyby) v novinách nejsou ničím neobvyklým. Avšak takové jejich nakupení, jaké se vyskytlo v lednu 1941, mělo sotva kdy předtím obdobu. Na základě direktivy stranické (NSDAP) kanceláře ze 3. 1. bylo nutno se přes noc přeorientovat z dosud mnohem běžnějšího „německého písma", fraktury, na (latinskou) antikvu, a to sazárnám působilo nesmírné problémy. Skrýval se za ním Hitlerův názor, že fraktura, kterou dokáže v cizině (a na okupovaných územích) jen málokdo rozluštit, ohrožuje celosvětový význam německého písemnictví. Litery, exponované coby „gotická" (tedy germánská) písmena dosud „národovecky", se začaly zčista jasna označovat za „židovské písmo švabach". Direktiva sledovala týž cíl jako zavrhování a nakonec zákaz názvu třetí říše pro Hitlerův stát.
Švabach
Švabach (něm. Schwabacher) je tiskové pozdně bastardní gotické lomené písmo s velkou zdobností, pocházející z 80. let 15. století, který byl záhy v polovině 16. století jako základní tiskové písmo v německé oblasti vytlačen vyšší a užší frakturou. Toto široké zaoblené písmo je z dnešního hlediska pro laiky pouze obtížně čitelné, ve své době však bylo užíváno kvůli jasné a čitelné formě, oproti dřívějším gotickým písmům ubylo např. velké množství zkratek a ligatur. V jistém smyslu je pro některé české či německé písemnosti přechodovým písmem mezi gotickou a novogotickou etapou. Písmo je pojmenováno podle města Schwabach u Norimberku.
Ve švabachu je tištěná Bible kralická z let 1579–1594 a tisky Jiřího Melantricha.
Na švabach v Německu od 16. století, tedy poměrně brzy, navázala novogotická pozdně bastardní fraktura, i pak se švabach používal a to jako vyznačovací písmo k fraktuře. V českých zemích pokračovala obliba švabachu mimo jiná novogotická písma v tiscích až do 18. století, v případě méně hodnotných děl až do konce 19. století. Naopak fraktura byla používaná jako písmo vyznačovací.
V lidové češtině se pod slovem švabach může také přeneseně rozumět jakékoliv novogotické písmo, zejména se tak označoval kurent, vyučovaný v českém prostředí až do roku 1941.[2]
Poslední komentáře
3 roky 35 týdnů zpět
7 let 3 dny zpět
7 let 14 týdnů zpět
7 let 14 týdnů zpět
7 let 14 týdnů zpět