Pobělohorské společenské a ekonomické proměny
Stávající poválečné politické a společenské poměry byly velmi problematické. Válka znemožnila rozvoj zemědělství, řemesla, obchodu a přispěla k dovršení úpadku rudného dolování. Statky a celé vesnice zpustly, půda ležela ladem, nebylo nikoho, kdo by ji v plné míře ošetřoval. Odhaduje se, že v celých Čechách žil tehdy necelý milión obyvatel. Přesto se šlechta domáhala toho, aby byla daním podrobena hlavně poddanská půda. Pobělohorský rozvrat, útěky nekatolických poddaných, vylidnění celých vsí morovými epidemiemi, to vše byly okolnosti přinášející s sebou naprostou anarchii v berní evidenci. Vrchnosti ve svých berních přiznáních této situace využívaly a často vykazovaly pouze zlomek skutečných příjmů.
Námitky a ostré protesty císařského dvora ve Vídni daly podnět k provedení účelné evidence dani podrobených nemovitostí. Zemský sněm roku 1651 souhlasil s pořízením soupisu veškerého majetku a poddanské půdy v Čechách, jehož výsledkem byla tzv. berní rula z roku 1654. Je to jeden z prvních ucelenějších pramenů po třicetileté válce, který zachycuje sociální skladbu a majetkové poměry obyvatel v jednotlivých městech a vsích tehdejších krajů. Obce dnešního Mostecka v rámci tehdejšího administrativního uspořádání náležely z jedné části do Žateckého kraje a z druhé části do Litoměřického kraje.
Snaha o udržení poválečného ekonomického postavení rakouské monarchie v Evropě podnítila prosazování nových společensko ekonomických vztahů. Měla-li monarchie mocensky stát proti hospodářsky vyvinutým zemím západní Evropy jako rovnocenný soupeř, pak bylo nezbytně nutné, aby i její hospodářství se zbavovalo feudálně omezovaných způsobů výroby. Začaly se uplatňovat nové výrobní formy místo tradiční řemeslné výroby, jejíž zastaralý cechovní způsob stál v cestě novému hospodářskému rozvoji.
Úlohu průkopníků při zavádění manufakturní výroby přejímali někteří příslušníci aristokracie nebo řeholního duchovenstva. Podnikat začínali na docela jiných základech než jejich předchůdci, i když využívali dosavadních feudálních práv.
Rozvoj manufaktur
Od konce 17. století docházelo v Podkrušnohoří k rozvoji manufaktur. Jednou z nejvýznamnějších byla manufaktura na výrobu vlněných punčoch v Oseku, kde ji zavedl opat cisterciáckého kláštera v roce 1697. Pod vedením cizích odborníků se učili řemeslu obyvatelé nejen oseckého klášterního panství, ale později i valdštejnského panství duchcovského a hornolitvínovského. Po vyučení se punčocháři vraceli domů, kde provozovali výrobu samostatně, nebo jako domáčtí dělníci doplňovali vlastní výrobu osecké manufaktury. Osecký klášter rozšířil své podnikání po roce 1700 ještě o manufakturní výrobu jemného sukna.
Nové ekonomické situace využili také Valdštejnové, kteří na svém hornolitvínovském panství začali odvíjet historii manufakturní výroby soukenných látek, jež dala základ následné průmyslové textilní výrobě v podhůří litvínovské části Mostecka.
Manufaktura na výrobu sukna v Horním Litvínově, založená roku 1715 Janem Josefem Valdštejnem, byla jedinečným podnikem svého druhu v tehdejší rakouské monarchii. Po dlouhá desetiletí v ní pravidelně pracovalo několik stovek manufakturních dělníků, protože celý výrobní proces byl již tehdy rozdělen na 45 dílčích úkonů, což svědčí o určité specializaci pracovních sil. Další potřebné pracovní síly byly zaměstnávány domáckým způsobem hlavně jako přadláci vlněné příze. Aby bylo dosaženo dokonalých výsledků a konkurence schopných výrobků, využívali Valdštejnové zahraničních zkušeností tím, že v manufaktuře zaměstnávali zručné odborníky z Anglie a Nizozemí, kteří tak zároveň zaučovali domácí pracovníky. Prostřednictvím prodeje sukna byl zajišťován obchodní kontakt s Prahou, Vídní, Terstem, Lincem, Štýrským Hradcem, Norimberkem, Lublaní, Levnatou a jinými městy.
Teprve po roce 1848 ztratila manufaktura odbyt, protože se její výroba stala nerentabilní a výrobní proces svým způsobem zaostával za novou textilní technikou. Prosazující se průmyslová revoluce přinášela výrobní změny, které se nejrychleji uplatňovaly při zpracování bavlny strojovým způsobem. Koncem 20. let 19. století proniklo bavlnářství do Horního Litvínova, kde v nedaleké Šumné byla postavena firmou Marbach a Riecken roku 1829 nová tovární budova pro prádelnu a tkalcovnu. Během druhé poloviny 19. století bylo na katastru Horního Litvínova zřízeno ještě dalších pět textilních továren a jedna textilka v Horním Jiřetíně.
Stovky místních obyvatel, mužů i žen, opustily práci v zemědělství a přešly pracovat jako dělníci do textilního průmyslu.
Ekonomickými změnami prošla také oblast Krušných hor, kde se s neúspěchem opakovaly pokusy o obnovu zašlé slávy rudného dolování z doby předbělohorské. Výdělečné možnosti z dolování však klesly natolik, že byli lidé nuceni hledat jiný způsob obživy. Mnozí obyvatelé odešli hledat obživu mimo Krušnohoří. Postupnému odlidňování hor mohla zabránit pouze změna výrobního programu a nová ekomická rajonizace.
Hora Svaté Kateřiny a ostatní okolní obce, které se ještě v 18. století marně snažily udržet báňskou tradici, ležely v zeměpisně velmi vyhraněné oblasti, jež úzce vymezovala možnosti obživy tamějšího obyvatelstva. Nebylo možné, aby se tyto lokality mohly v potřebné míře opírat o zemědělství ve svém bezprostředním okolí. Většina obcí byla položena v takové nadmořské výšce, že se zde určité druhy obilí nedaly vůbec pěstovat, některé pouze ve značně omezeném rozsahu. Pouze rozšířenější bylo pastvi-nářství a s tím související chov hovězího dobytka včetně výroby mléčných produktů. Obživu poskytovaly horalům také lesní práce, buď těžba dřeva nebo kultivace lesních porostů.
Úpadek rudného dolování
Od druhé poloviny 17. století se ve východní části Krušnohoří postupně prosadily různé obory domácké výroby, které se staly náhradním zaměstnáním za upadající rudné dolování. Jako první náhradní zaměstnání se ujalo plátenictví, které se stabilizovalo v okolí Hory Svaté Kateřiny již koncem 17. století. V průběhu 18. století se na Kateřinsku výrazně prosadilo druhé náhradní zaměstnání, za které lze považovat punčochářství a výrobu strojového pleteného zboží. Tato oblast byla v kontaktu s Horním Litvínovem a jeho okolím, kde se stejná výroba rozvíjela paralelně se soukenickou manufakturní výrobou. Vlněné punčochy a pletené zboží byly vhodným vývozním artiklem, o nějž byl zájem v Sasku, Prusku, Bavorsku i Rusku.
Plátenictví a punčochářství bylo od druhé poloviny 18. století doplněno třetím náhradním zaměstnáním, které představuje dřevo-výroba a poté výroba hraček. Krátký čas byly souběžně využívány všechny tři formy náhradního zaměstnání. Po skončení napoleonských válek se stalo hračkářství rozhodujícím výrobním odvětvím v celé střední části českého Krušnohoří, jehož výrazná střediska tvořily Kalek /okr. Chomutov/, Hora Svaté Kateřiny a Horní Litvínov. Přestože byla výroba po celé 19. století a první polovinu 20. století řazena do hračkářského průmyslu, měla z převážné části pouze malo-výrobní charakter, který byl doplňován řemeslnou výrobou a značně využíval práce domáckých dělníků.
Poslední komentáře
2 roky 17 týdnů zpět
5 let 34 týdny zpět
5 let 48 týdnů zpět
5 let 48 týdnů zpět
5 let 48 týdnů zpět