Historie Litvínovska

Místa, o kterých se občas mluví, píše, jedná. Mají smůlu. Je pod nimi uhlí. Tepelné elektrárny, které se nastavěly po druhé světové válce jsou nenasytné.

Koukám, že jsem začal jako bych psal text pro ekologické aktivisty. Ne, nejsem jejich odpůrce, je dobře, že jsou, upozorňují, výkonnou moc bych jim však do ruky nedal.

Ale... Píše se rok 1963, je květen a šéf mne a ještě jednoho podobně krásně mladého a blbého odvezl do Černic v okrese Most. Vesnice jako stovky jiných. Kancelář na MNV. V dnešní době označit tuhle místnost jako kancelář... je 21.století. Jeden stůl, nic pracovního se na něj nevešlo, byl plný nádobí, které se mylo jen proto, že jsme jiné neměli. Byly tam totiž i dvě postele a vařič. Za čas přibyla další postel pro dalšího kolegu a pak už se sem nevešlo nic. Kancelář, kuchyně, ložnice, ušetřili jsme tak 8 korun denně nocležného, nezdaněný příjem. Nějaký vodovod na chodbě byl, vodu nám nikdo neohříval.

Hygiena mi nějak ze vzpomínek vypadla. Měli jsme určitě důležitější starosti. Televize ještě nebyla běžným vybavením domácností, přišli jsme o krásné reklamy, kde nám nabízejí všechny možné kosmetické firmy vymoženosti, bez kterých se žít prostě nedá. Moje dcera v dětství někde zaslechla časový údaj, po který si má normální člověk čistit zuby. Možná, že slyšela špatně, ale dlouho jsem měl pocit, že si tohle vzorné dítě čistí zuby furt. Kupodivu se čistěním zubů neživí, je z ní učitelka. Včera u mne byla na návštěvě, vypadá, že je normální. I když učitelka? Nechám toho, je to hodná holka.

Nocležné zbývalo, něco se s ním stát muselo. Ve vesnici byla krásná hospoda. Venkovská, příjemná. Měli tam i závěsem oddělený kamrlík s nápisem "Kavárna". Tam jsem nikdy nebyl, připadalo mi to jako sympatický šmajchlkabinet. Možná památka po Němcích, žilo jich tu před válkou 90%.

Hostinská! Hospod, kde se říká "U kulaté báby" je v české kraji hodně. Tohle byl ale kousek. Vážit se mohla tak jedině na jézédácké váze, kam se vešel valník. Jinou by strhla. Byla veliká na všechny strany. Bohudík, i srdce měla přiměřeně narostlé. V hospodách se lidé kromě jiného také opíjejí. I když se to primáři Nešporovi nelíbí. Opít se U kulaté báby šlo. Nešlo přijít pod vlivem získaným jinde. Dotyčný ani nestačil za sebou zavřít dveře a letěl.

"Běž tam, kde si se vožral, dobytku!"

A jak se jí všichni báli! Konkurence ve vsi nebyla, do Albrechtic přes lesík nebo do Jiřetína byly dva kiláky. Sedával tam chlap, který se ze židle zvednul, jen když musel na záchod. Těžko se zvedal. Přišla pro něj holčička.

"Tati, maminka ti vzkazuje, že je hotová večeře, máš přijít domů."

Kulatá bába vzala dítě a dala jí čokolády, tatranky, všechno, co měla v polici.

"Běž domů a večeři snězte bez táty."

Na tátově lístku přibylo 60 korun.

"Co mi to sem píšeš, babo?"

"Prochlastáš tu celou vejplatu, ať z toho taky mají něco i děti."

60 korun bylo tehdy hodně. Pivo stálo korunu dvacet.. Ožrala zavřel hubu, baba měla páru, kam by pak chodil, dva kilometry je daleko.

Nás, nové, si zkušeným pohledem prohlédla a nosila. Když zjistila, že platíme, už nás brala jako své. Jan nám občas upíjela. Napila se z našeho piva a já se bál jen ceknout. Objednali jsme rumy, přinesla, z každého panáka upila a prohlásila:

"Ste moc mladý a byli byste vožralí."

Diskutovat se nedalo.

Mnoho štací jsem v životě měl a v takových hospodách nás brali velice brzy za své. Viděli, že jsme tam za prací, i když té naší málokdo rozuměl. Někdy ani my ne. Ještě víc hospod jsem navštívil jako turista, ale to už se místní štamgasti dívají jinak.. Flákač, který má volný čas, má zbytečnou energii, bacha na něj.

Brzy jsme se skamarádili s místní omladinou, nejdřív s kluky, co do hospody chodili. Holek tu bylo taky dost. Zase jsme prožívali hezké chvíle. Holky nám nadbíhaly. Ne, že bychom byli lepší než ti místní, ale je to tak vždycky. Ve třídě, v bydlišti, v hospodě. Objeví se nový kluk a všechny holky se začnou natřásat. Může to být ohavnej blbeček. Ale je novej. Vlastně co tu pomlouvám děvčata, vždyť u kluků je to stejné. Nakonec jsou všichni rádi, že se mají navzájem rádi. Pokud ovšem ten cizí hajzl neodtáhne naší krásku bůhvíkam.

Neměl jsem tady u děvčat štěstí. Ta, co se mi zamlouvala nejvíc, mě za dva měsíce ani nezaregistrovala. Jedna potvůrka, pěkná, mě dokonce táhla do stodoly, ale byla to holka snad nejhodnějšího kluka ve vsi a to jsem mu nemohl udělat ani já. Raději jsem se vydával za úplného blba a zájem o mne všeobecně poklesl. A ještě jedna. Teď nevím jak bych se vyjádřil. Nerad při své postavě označuji někoho za tlustého. Ona byla... jako když dvě plnoštíhlé vlezou do jedné kůže. Tenkrát jsem byl blbej. Jestli je ženská tlustá nebo hubená, je vlastně fuk. Ona když přeskočí jiskérka, tak člověk stejně oslepne. A je to dobře. Škoda, že mě napadne taková moudrost těsně předtím než pro mne přijedou od Čady (branický pohřební ústav).

Můj kolega byl v tomhle směru úspěšnější. Ten se tak zaláskoval, že jednou přišel domů ráno, ale pitomec měl u sebe klíče od bydlení. Měli jsme jen jedny. Rozbil jsem okno, abych se dostal do postele a stálo mne to 40 korun. Prachy jsem z něj nikdy nedostal, říkal, že okno jsem rozbíjet nemusel. A po čase dokonce říkal, že se mu tam žádná holka nelíbila, že on vzdělaný člověk by se nezahodil s venkovskou nánou. Byl přesně to, pro co mám jediný výraz: idiot. Těm se vyhýbám. Naštěstí jsem šel na podzim na vojnu a potom jsem ho nikdy nepotkal.

Vypadá to teď, že jsem v Černicích jenom chlastal a utíkal před holkama. I práce byla. A krásná, s takovou už jsem se nikdy nepotkal. Chodil jsem s vojenskou topografickou mapou a kontroloval, co se kde změnilo. Zakreslil změnu a když toho bylo moc, načmáral jsem: "Zaměřit" a šel jsem na pivo. Měřil už jiný. Chodil jsem po těch nádherných lesích kolem zámku Jezeří, kterému dnes hrozí, že spadne do jámy, odkud už do elektráren odvezlí uhlí. Bývalé město Horní Jiřetín, pěkná vesnice Albrechtice s poštou, Dřínov, kde tehdy byla přehradní nádrž, kde byl kemp, hospoda, tam jsem se párkrát dobře najedl.

V mých vzpomínkách, 45 let starých, tedy možná nepřesných, se mi jeví Černice jako pěkná normální vesnice pod Krušnými horami a nad Mosteckem. Nad vsí byly třešňové sady, kam jsem občas zašel na večeři. Nacpal jsem se ovocem a cestou u Kulaté báby jsem to zapil. Mladý žaludek všechno vydržel. Dnes nám odborníci doporučují na vyčistění vnitřností vlákninu, my to řešili po svém. Letecká mapa na internetu ukazuje, že tu stále ten třešňový nebo jiný sad je.

Obyvatelé tu byli zvláštní. Trochu jiní. Zvláštní příjmení i křestní jména. Pamatuju se na na několik Vasilů. Prý se sem ti lidé nastěhovali po druhé světové válce Volynští Čechové a Ukrajinci, kteří přišli s Rudou armádou. Nevím, to jsem tehdy slyšel. Na pěkných stránkách Horního Jiřetína a Černic je něco o tom, že tu za války sloužili Němcům Ukrajinci. Vasilové tu skoro dvacet let poté byli.

Přes vesnici vedla železniční trať z Litvínova do Chomutova, zastávka tu nebyla, na vlak se muselo do Jiřetína. Dvacet minut. Jezdil sem autobus městské dopravy Mostu a Litvínova.

Hluboko dole bylo město Most, už tehdy určené k likvidaci. Večer všechno v dáli svítilo. Staliňák neboli Stalinovy závody, v tom třiašedesátém už se to jmenovalo jenom Chemické závody, ale Staliňák se pořád říkalo. A rypadla, která přetvářela krajinu, kdysi i zemědělskou. Neskutečný pohled z venkova na blázinec, ve kterém se už nevyznali ani místní obyvatelé.

Černice mi připadaly v klidu, že se jich tohle všechno netýká. Ani mne nenapadlo, že ta rypadla se přiblíží tak blízko. Albrechtice nejsou, Dřínov i s rekreační nádrží není, Dolní Jiřetín taky není.

Strana zelených, která se dostala až do parlamentu, je proti jaderným elektrárnám, jako náhradu nabízejí pár větrníků.

Jsem zvědavý, zda se dočkám momentu, kdy spadne zámek Jezeří a zároveň spadnou Černice, Horní Jiřetín, odtěží se nekvalitní hnědé uhlí, zůstane jen obrovská díra. A v díře zůstanou i moje vzpomínky na Kulatou bábu, na třešňový sad, na holky, které mě chtěly nebo spíš nechtěly, na rozbité okno, na květák, který jsme byli líní usmažit a snědli ho syrový, na Vasily, na dva hezké měsíce života.

Budu si za to moci koupit klimatizaci, kterou v našich podmínkách budu potřebovat tak čtyřikrát do roka. Proč bych si ji nekoupil, když na ni mám. To je jen jeden příklad, těch žroutů energie, bez kterých bychom zahynuli, je dlouhatánská řada..

Tak jsem se dostal od líčení bezstarostného života nezodpovědného fracka k téměř státotvorným otázkám. To mi nesedí, vím to. Tak bych měl co? Asi jít spát.

1

/gallerous/get_image/Vzpomínka na Černice.jpg/normal