Historie Litvínovska

Robota

První osadníci Rottendorfu museli za to, že jim byly postoupeny pozemky, vždy na Jiřího (24.4) a Havla (16.10) zaplatit nájemné a k tomu ještě odpracovat "Handrobot", jeden den v týdnu při rubání dřeva, malí rolníci pracovali půl dne.

Třicetiletá válka přinesla pro celou zemi další daně a poplatky. Zatím co se šlechta a kláštery mohly vojskům všech stran proti ničení, drancování a vypalování svých majetků vykoupit penězi, malí ubozí rolníci tuto možnost neměli. Ztráty, které vrchnosti vznikali, vyrovnávali majitelé panství neustálým zvyšováním robotní povinnosti poddaných. Také císař potřeboval peníze pro své válčení. A aby je získal byly zvyšovány poplatky a zaváděny nové. Vrchnost je pak vymáhala od svých poddaných.

Zachoval se nám robotní soupis z roku 1773 a 1777. Uvádím dva záznamy. Jeden se týká malozemědělce (dříve nazývaného chalupník) a baráčníka (bez zemědělsky využívaného pozemku). Robotní povinnost chalupníka A. Tandlera byla určena následovně: "A. Tandler z čp. 57, daň v roce 1778 3 zl. 33 kr., 4,5 dne". Vlastník usedlosti měl kromě nájemného "půl dne roboty v lese". To však mělo rozsáhlejší platnost. Musel pracovat bez úhrady na pile při sušení prken, ve mlýně v Mariánském údolí, dále podle potřeby dát ku pomoci jednu osobu při panském lovu. Za úplatu 4 krejcarů a tří liber chleba na den, musela jedna osoba po dobu senoseče a žní, přibližně 60 dnů pomáhat. Vrchnost nebrala žádné ohledy na to, že i poddaný, v tu samou dobu, musel sklidit také svou vlastní úrodu. Desátek z výnosu sklizně však musel být vůči vrchnosti splněn. Kromě těchto povinností musel osadník ještě každoročně, na dobu šesti až osmi dnů, dát jednoho muže, za úplatu dvou beček piva, pro stavbu vorů. Robotní povinnosti ostatních rolníků byly stejné, a nebo podobné jako u A. Tandlera. Pouze malí rolníci museli odpracovat za úplatu třicet dní při sklizni a bezplatně odpracovat svůj půl nebo celý den v lese, jak jim to ukládala dědičná robotní povinnost. Dále museli i "jiné povinnosti" tak jako A. Tandler vykonávat, tudíž i službu při lovu a plavení dříví.

Povinné závazky domkáře (baráčníka) zněly takto: "Franz Halbrech z čp. 67 odpracuje ročně v době sklizně 9 dnů, za což mu k občerstvení půl libry chleba náleží". Domkař nevlastnil žádná pole, byl za svou robotu placen. Navíc ještě museli všichni malorolníci po celý rok, jednou týdně a domkaři a nájemníci 13 dní roboty odpracovat. Tvrdou rukou dohlíželi panští či klášterní správcové na dodržování poddanských povinností.

A tak, zatím co, již za několik desetiletí po třicetileté válce byla panská sídla rozšířena, kláštery a kostely opraveny nebo přestavěny, musel venkovský lid žít v nouzi, útrapách a bídě. Proto ani nepřekvapuje, že roku 1680 došlo v Čechách k velkým selským bouřím, které však byly tvrdě a krvavě potlačeny. Zcela marný však tento odpor nezůstal. 28. června 1680 bylo vyhlášeno nařízení, tak zvaná "Pardubická pragmatika", v jejím úvodu sice císař odsoudil povstání a vyhlásil tresty spiklencům, následně však uznal, že: "některá vrchnost se doposud protikřesťansky, nedobře a spravedlivě chovala, příliš tvrdá a přísná být chtěla". Bylo nařízeno: 1, Vrchnost nesmí požadovat od poddaných žádné vyšší daně, než jak byly stanoveny sněmem 2, Robota byla z pravidla omezena na tři dny v týdnu, byly však vyjímky a tím byla opět otevřena vrátka k zneužívání- "doba žní, senoseče a jiné nenadálé práce, které nebylo možno odkládat",v každou dobu musel poddaný, podle posouzení vrchnosti, vykonat robotu a pomoci. 3, Pokud práce přesáhne o jeden den robotní povinnost, měla by být uhrazena a den z této povinnosti odečten.

Další nařízení se týkala dědictví, nájemného, pokut a jiných. Toto vše mělo platnost, ale jen pro ty "co zůstali poslušnými a věrnými poddanými", ti ostatní museli nejdříve "svou věrnost prokázat, svou nevinu dokázat a jako poslušní poddaní se ke své vrchnosti chovat". Toto posouzení, však opět náleželo panstvu. Změna tím prakticky dosažena nebyla.

Stavy (šlechta a církev) se však pramálo staraly o dodržování císařsko-královských dekretů. Jestliže si poddaný stěžoval, dostal to tvrdě pocítit. Takto pokračovala robotní služba nezkrácena dál. Pokud chtěl někdo uzavřít sňatek a nebo odejít na jiné místo, potřeboval k tomu od majitele panství "Weglaßbrif" (propouštěcí list pozn.J.P.), rovněž byla omezena volba povolání. "Nejvyšší, milostivá vrchnost" byla zde především proto, aby od svých poddaných vyžadovala více práce, a nikoliv aby vystěhováním přicházela o pracovní sílu.

Od poloviny 17. století se selské daně a odvody neustále zvyšovaly, podobně se zvětšovalo manuální využívání poddaných. Peněžní a naturální dávky, které odváděli rolníci, byly čtyři až šestkrát vyšší než odvody vyšších stavů. Toto již neúnosné zatížení a omezování svobody vedlo o téměř sto let později, v roce 1775, k selskému povstání. To bylo sice povolaným vojskem, 40 000 mužů, potlačeno, nicméně přimělo císařovnu Marii Terezii, dne 13. srpna 1775, k vydání nového robotního patentu. Mimořádná robota byla zrušena a povinná omezena na nejvýše tři dny, omezeny byly také základní daně z majetku. Přesto nebyla panovnice s dosaženým spokojena, neboť v zemi jen málokdo dodržoval její nařízení. Znala velice dobře poměry na venkově.

1. listopadu 1781 vydal císař Josef II slavný patent o zrušení nevolnictví. Tento patent ulehčoval vztah poddaných k vrchnosti v mnoha oblastech. K uzavření sňatku nyní postačilo oznámení vrchnosti, bylo umožněno volné přestěhování, dovolena volba přijmutí do služby a práce, nebylo překážek při vyučení se řemeslu nebo přijetí na studia, naprosté osvobození od všech dvorních služeb, zákaz požadovat robotu, vybírání naturálních a peněžních dávek, kromě těch, které se týkaly základních patentů (zakládání, propůjčení či kupních listin) s pevně stanoveným zdůvodněním. Na nynějšího poddaného se již nemělo pohlížet jako na člověka-nevolníka. Tento zákon však ještě neznamenal žádné odstranění panské a soudní moci, stejně jako smlouvou stanovenou robotu. Realizaci císařského dekretu jednotliví majitelé panství buď dodržovali, nebo jen velmi váhavě a omezeně vykonávali.

Vzpoura poddaných oseckého kláštera nám vypovídá o tehdejších poměrech. V roce 1770 patřilo ke klášteru čtrnáct poddaných osad, a tehdy zaslal soudce Josef Liebscher císaři Josefu II písemnou prosbu, ve které vylíčil neúnosný stav poddaných a zároveň požádal o pomoc. Když se o tomto osecká vrchnost dozvěděla, zbavila J. Liebschera soudcovského úřadu. Mluvčí jedenácti osad o šest let později u kláštera znovu intervenoval a žádal snížení služby a roboty tak, aby to odpovídalo novému císařskému patentu. Když bylo toto zamítnuto, byla podána převorovi žádost písemná, ten ji však odmítl přijmout a autory žádosti dal uvěznit. Krajský úřad v Litoměřicích vyslal krajského adjunkta Albecka s ozbrojeným doprovodem a nařídil celou záležitost vyšetřit. Jeho rozsudek zněl: 25 ran na zadnici pisateli žádosti Seifertovi z Duchcova, to bylo také ihned vykonáno. Potrestaný na následky bytí o rok později zemřel. Ani bývalého soudce Liebschera neminul trest: na dobu čtyř týdnů k zapřažení ke trakaři a k vykonávání nucených prací. Ten se však tímto nedal zastrašit a nadále zůstával mluvčím rolníků. O něco později opět podal žádost majestátu. V ní vylíčil svůj dosavadní úděl a utrpení ostatních poddaných.. Když klášter tuto zprávu obdržel, byl Liebscher znovu předvolán do Oseka, kde mu měl být údajně přečten spis o nařízení císaře, načež mu byly opět na dobu jednoho měsíce nařízeny nucené práce s trakařem. Požádal o odklad trestu o čtyři dny kvůli koupi koně. Bylo mu vyhověno. Času, ale využil k cestě do Prahy. U knížete Fürstenberka prosil o odpuštění, císařem uloženého trestu. Ukázalo se, že proti Liebscherovi není žádný trestní důkaz. Obdržel "Salvum Conduktum" (průvodní dopis). S tímto dopisem navštívil klášterního tajemníka, ten si však dopis ponechal a Liebschner byl strčen do vězení a jeho dům byl prohledán jako by byl nějaký zloděj. Také zde si později podal žádost, byl však poslán do vězení v Litoměřicích a později převezen do pražského "Spinnhausu", kde zůstal 4 týdny. Na žádost jeho ženy byl v době žní, proti náhradě nákladů 22 zl. 20 krejcarů propuštěn.

Pronásledování jeho osoby pokračovalo až do návštěvy císaře Josefa II v Oseku, kdy císař přenocoval u obchodníka Dittricha, při své cestě po Čechách a kdy se s Liebscherem setkal a hovořil s ním. Potom jej už nechali na pokoji.

Mezi rolníky, to stále více vřelo. Přicházel revoluční rok 1848. V celé Evropě se počaly kymácet trůny. A tehdy vyhlásil Hans Kudlich, syn rolníka a student práv, ve svých 24 letech nejmladší člen nově zvoleného vídeňského Říšského sněmu, dne 26. července 1848 následující návrh: "Nejvyšší říšské shromáždění ať prohlásí: Od nynějška je poddanství a všechna práva a povinnosti zněj pramenící zrušeno, z výhradou ustanovení, zda a jak poskytnout odškodnění". Především v otázce náhrad (odškodnění) došlo k tvrdým střetům.

Po projednání v Říšském sněmu vydal císař Ferdinand V. 16. září 1848 následující dvorní dekret: Na návrh ministerské rady a v souladu z rozhodnutím Říšského sněmu nařizuji takto:

Poddanství a vztah k vrchnosti je včetně všech těchto vztahů upravující, zákonem zrušeno.

Pozemky je třeba odlehčit, všechny rozdíly mezi Dominical a Rustikal (vrchností a rolníky) jsou zrušeny

Tím byla poslušnost a robotní povinnost poddaných vůči své vrchnosti, provázena po celá staletí napětím a konflikty, ukončena. Jako osvoboditel rolníků, byl pak oslavován Hans Kudlich při velkých průvodech Vídní a v celé zemi. Za účast na průvodu při říjnovém povstání roku 1848 a za násilné rozpuštění Říšského sněmu 7. března 1849 hrozil poslanci Kudlichovi proces. Ten však včas uprchl přes Německo a Švýcarsko do Ameriky, kde 10. listopadu 1917 ve věku 94 let zemřel.

Kvůli obavám z revoluce ve Vídni, odjel císařský dvůr 7. října 1848 do Olomouce, kde 2. prosince 1848 císař Ferdinand V.- zvaný Dobrotivý, abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa. Mladý panovník vydal 4. března 1849 nařízení k provedení dekretu ze 7. září 1848 (zrušení poddanství a odlehčení (rozparcelování) pozemků). Toto vyřešilo do značné míry následující: Všechna vrchnostenská práva a s tím spojené závazky panstvu v oblasti politické správy, soudní pravomoci, policejního charakteru, vybírání daní, jakož i péče o sirotky a chudé byla zrušena.

Daně

Mezi léty 1618 až 1848 musel poddaný v českých dědičných zemích, kromě již uvedených zatížení (robotní povinnost a j.), platit ještě různé přímé a nepřímé daně. K těm patřila: Vojenská (válečná) daň, úředně zvaná "Quantum militare". Až do roku 1667 byla vybírána pouze od poddaných. Když tyto své "dávky" nemohli poddaní již sami unést, převzala část této daně, poprvé v roce 1667, vrchnost. Od roku 1648 do roku 1748, tedy za sto let, se navýšilo "Quantum militare" z 550 000 zl. na přibližně tři miliony zlatých, na čemž se dvěma miliony podíleli měšťané a venkovští poddaní a zbytek připadl na šlechtu.

Další řádnou daní byla: Daň domovní "Quantum domesticale", vybírána byla od vlastníků domů. Ta byla uvalena na poddané v roce 1689 a do roku 1748 navýšila na přibližně 200 000 zlatých.

Dva zlatý z r. 1800

K těmto pravidelným daním patřila ještě tak zvaná "daň liberální" "Quantum camarale" byla vybírána ze zisků statků či dvorů, vynášející cca 100 000 zlatých.

Kromě zmiňovaných daní existovaly ještě jiné, nepravidelné. Řádné, mimořádné a vedlejší daně, byly vybírány měsíčně a to prostřednictvím rychtářů (starostů).

Až do roku 1756 platila vrchnost daň jedinou, tak zvanou "panskou zvláštní daň" (Herren-Extraordinarium), kterou odváděla jednou za půl roku do Prahy.

Nepřímou daní byla ponejvíce daň spotřební.

Velmi výnosná byla "solná" daň. Vzhledem k tomu že v Čechách nebyl žádný solný důl, musel se tento minerál dovážet. Z nařízení císaře bylo možno dovážet sůl pouze z jeho dolů. Ty však nemohly pokrýt spotřebu, a tak i přes vysoké dovozní clo bylo velké množství soli nakupováno v Solnohradsku, Bavorsku a Sasku. Jen ze samotného Gmundu u Transee přicházelo ročně do Čech cca 50 000 sudů císařské soli, sud se rovnal dvěma českým centům (123 kg). O padesát let později bylo dovezeno už asi 145 000 sudů, z toho 90 000 sudů soli císařské. Již tehdy kvetlo pašeráctví. Z 55 000 sudů necísařské soli, bylo procleno pouze 5 000, zbytek se dostal do Čech načerno. Kolik asi takové pašované soli prošlo Krušnohořím? Zisk z prodeje soli byl obrovský. V roce 1664 se prodával v Praze sud soli za sedm zlatých, do roku 1748 se cena zvýšila na 15 zlatých. V tu dobu vynesla solná daň ročně dva miliony zlatých a byla právě tak vysoká, jako válečná daň vybraná od poddaných.

Už během třicetileté války byla vybírána také pivní daň. Ta činila jeden zlatý za sud (2,44 hektolitru). V Čechách byla zavedena v roce 1657 a vybráno bylo 150 000 zlatých, do roku 1724 se zvýšila vybraná suma na 636 000 zlatých.

Od dob třicetileté války se stále více rozšiřovalo kouření. Člověk bojoval s "tabákovou nemocí" především kvůli nebezpečí požáru. Dovoz a prodej tabáku byl dokonce v roce 1658 zakázán. Když tato neřest neustupovala, učinila se z nouze ctnost a zavedla se daň z dovozu. Ta vynesla v roce 1737 již 250 000 zlatých. Tato rostlina byla již tehdy hojně pašována a zůstala až do dnešních dnů výnosným pašovaným zbožím.

K nepřímím daním počítáme v neposlední řadě také clo a poplatky. Mezi tyto poplatky patří například, platba královským městům z prodeje zemědělských produktů, pěstovaných v okolí těchto měst. Poplatek se vybíral také z prodeje papíru a kůže, ryb, cukru a sirupu, oleje, vosku a masa. Velmi výnosný byl tak zvaný "Fleischkreuzer". Jedna libra (1/2 kg) masa se v roce 1709, prodávala za dva až tři krejcary, z toho byl jeden krejcar poplatek. V roce 1774 odvedla obec Nová Ves jako poplatek z prodeje masa -Fleischkreuzer- 14 zlatých. Roku 1708 byla v Čechách zavedena také daň ze zábavy (Vergnüngungssteuer). Všechny hostince, ve kterých se pořádaly taneční zábavy, musely podle počtu hudebníků, zaplatit ročně 5 zlatých.