Anketa
Každý, kdo má jakoukoliv informaci o osudu této kroniky nebo ví, kde by se mohla nacházet, se může obrátit na tiskové oddělení mosteckého magistrátu. Kontaktovat můžete přímo redaktora Petra Dundeka.
Litvínovsko v číslech
Informace
Američtí piloti v Oseku
Že Osek spadal v pohnutých válečných letech do odtržené části pohraničí tzv. Říšské župy Sudety, to je všeobecně známo. Některé nešťastné události, odehrávající se tenkrát v Oseku, jsou však mlhavé a dnes již téměř zapomenuty. Vraťme se tedy zpět do Oseka roku 1944.
Poloha Sudet byla příčinou toho, že válka zde byla vnímána spíše okrajově a ze zpráv. Kraj zužoval víc problém nedostatku potravin a jiného zboží. Němci stále častěji přesouvali do tohoto celkem poklidného regionu civilisty z těžce bombardovaného vnitrozemí. Paradoxem však bylo, že uprchlíci zde seděli na časované bombě. Bylo otázkou času, kdy se místní komplex na výrobu pohonných hmot, stane cílem anglických a amerických letadel. Ano, mluvíme o „Staliňáku", tehdejší Sudetenlandische Treibstoffwerke (STW).
V pátek 12. května 1944 vyslala americká 8. letecká armáda z britských základen 886 !!! bombardérů, které doprovázelo 750 stíhacích letounů. Cílem bylo šest důležitých rafinérii, jednou z nich STW v Záluží. Z německých letišť urychleně startovalo 515 stíhaček Messerschmit a nad Krušnými horami se rozpoutalo peklo. Poklidným Sudetám odzvonilo. Nechci zde zmiňovat všechny tehdejší nálety a sestřelená americká či německá letadla, ale rád bych popsal dva otřesné případy, týkající se přímo Oseka.
Dnem dalšího náletu byl 21. červenec 1944. Americké bombardéry startovaly z jihoitalské základny a měly před sebou 8 hodin letu. Nad Zálužím byly spatřeny takřka v pravé poledne.
Tentokrát však byli Němci připraveni. Komplex byl zahalen v umělé mlze a po letadlech nepřetržitě pálila 8mm děla a kulometné čtyřky. Bomby byly shozeny víceméně naslepo a formace letadel se urychleně otáčela k návratu. Několik letadel však bylo zasaženo a posádky s padáky opouštěly hořící stroje. Osud těchto mužů snášejících se nad nehostinným sudetským podhůřím byl různý. Někteří byli dopraveni do zajateckých táborů, jiní však německými civilisty doslova ubiti.
Radista Robert W. Buchholtz seskočil do prostoru mezi Dlouhou Loukou a Loučnou. Když se mu podařilo vymotat se z popruhů padáku, který uvízl v korunách stromů, prodíral se lesem. Dorazil až na kraj louky, kde sedlák Max Poltsch sekal se svojí ženou trávu. Bucholtz je oba pozoroval skryt v houštině, ale trápila ho hrozná žízeň, a tak vystoupil z úkrytu a otázal se udiveného Poltze, zda je voda v protékajícím potoce pitná. Když uhasil žízeň, natáhl se do trávy a čekal až Poltzovi dosečí. Potom se s nimi vydal do Loučné. Válka pro mladičkého Bucholtze skončila. Byl smířen s tím, že bude dopraven do tábora. Nutno zde zmínit, že Poltzovi se k Bucholtzovi chovali velice slušně.
Vzali ho k sobě domů, kde ho nechali se umýt a dali mu jídlo. Zpráva o seskoku amerického pilota se však rychle šířila a u Poltzů zabušili na vrata členové německé NSDAP z Loučné. Odvedli Buchltze, mimochodem rodáka z Polska, do kanceláře strany, kde ho vyslýchali a mučili. Asi po dvou hodinách si pro radistu přišli dva členové Schutzpolizei a vyvlekli ho celého zakrváceného ven. Jeden z nich, Anton Albert přezdívaný „ Hrůza z Oseka", srazil pěstí Bucholtze na zem a potom mu na krk navlékl pánské jízdní kolo. Podivná trojice takto kráčela cestou do Oseka. Němci nespěchali. Zvláště Albertovi, malému obrýlenému padesátníkovi, působilo zjevné potěšení cestou vysokého kudrnatého mladíka bít a týrat. Když dorazili k večeru do Oseka, prošli městem a u zdi hřbitova, Anton Albert ranou do týla nebohého Bucholtze zastřelil. Vraždě přihlížel jeho kolega Machainer spolu s dalším schupo Seifertem a hostinským z Oseka Sperlingem.
Potom zaklepali na okno hrobnice Anny Mosové. Mosová jim pomohla odnést tělo do márnice, kde letci stáhla prsten a boty. Hrůza si vzal prsten, o boty se mezi Mosovou a ostatními strhla hádka. Hrob vykopali za zdí hřbitova. Nebyl však dost velký a jak se Mosová druhý den po Oseku chlubila, musela po rakvi šlapat, aby se do díry vešla. A to je vše o radistovi amerického bombardéru sestřeleného 21. července nad Krušnými horami. Ovšem s„Hrůzou" Albertem a hrobnicí Mosovou se ještě neloučíme. Oba figurují také v našem dalším příběhu.
O devět měsíců později se cílem jednoho z posledních válečných bombardování stává nádraží v Ústí nad Labem. Bombardéry provázejí též hloubkoví stíhači, kteří si vyhledávají cíle v okolí. Jednadvacetiletý John H. Banks se svým strojem útočí na nádraží v Lomu u Mostu. Cílem je mu protiletadlový kanon umístěný na vlakové soupravě. Obsluze kanónu se však podařilo strhnout plachtu z hlavně a vypálit několik ran. Banksův letoun je zasažen, a tak je nucen urychleně jej opustit.
Zůstal viset, upoután na padák, na zahradě školky v Horním Lomu. Okamžitě dorazili místní Němci a jeden z nich, Rudolf Hofman, vylezl na strom a pomohl Banksovi z popruhů. Banks dopadl na zem, ale vstát se mu již nepodařilo. Byl doslova zasypán ranami a kopanci. Nutno zde zmínit, že lynčování se v nemalé míře zúčastnily i ženy a děti. Potom ho vedli do Loučné, kde stál zajatecký tábor. Cestou ho neustále tloukli a nezůstalo jen u bití. Sebrali Banksovi také veškeré oblečení, a tak mezi nimi klopýtal jen ve spodkách a zkrvavené košili. Podle svědků Banks dav prosil a německy volal: „ Mám dvě děti".
Před Reichlovým řeznictvím v Loučné potkali další skupinu Němců vedenou naším starým známým Antonem Albertem „Hrůzou", Ten převzal iniciativu a vedli pilota do Oseka. U zahrady Františky Kollerové skopli nešťastníka ze svahu na louku. Tam vytáhl Albert pistoli a přinutil Banse si kleknout. Banks opět křičel, že má dvě děti, ať ho proboha nezabíjí, ale marně. Anton Albert ho bez milosti ranou do hlavy zastřelil. Tělo hodili Němci do dřevěného koryta a ruští zajatci je museli odvézt na hřbitov. Zde se opět předvedla hrobnice Mosová. Cloumala tělem a ječela na přítomné, jestli má tomu židákovi ještě rozbít držku. Banks byl zakopán bez rakve, jen ve spodkách a zakrvácené košili.
Nakonec to byla jen Mosová, kdo se dočkal zasloužené odplaty. 30 ledna 1947 byla u Mimořádného lidového soudu v Mostě uznána vinou, že schvalovala a podněcovala popravy válečných zajatců a českých vlastenců. Za to byla odsouzena k doživotnímu těžkému žaláři. Na základě amnestie jí byl však v květnu 1955 zbytek trestu prominut a Mosová se odstěhovala do Halle v NDR.
Poslední řádky věnujme nebohému Banksovi. Dobrovolně opustil v devatenácti letech Delavarskou univerzitu a přihlásil se k letectvu. Kamarádi na něj vzpomínají jako na milého, stále se usmívajícího chlapce. Tělo Johna H. Bankse bylo exhumováno 12. listopadu 1946 a převezeno na vojenský hřbitov u obce Neuville v Belgii. Na místě, kde byl zavražděn, stál po válce dřevěný kříž. Celá událost však byla díky poúnorové komunistické ideologii časem zapomenuta. O shrnutí všech faktů se zasloužili letečtí nadšenci a historici až po revoluci v roce 1989. V dubnu 1993 došlo na slavnostní odhalení pomníku u školy v Lomu. Nejbližší příbuzní se tak všechny okolnosti smrti jejich milovaného Johnyho H. Bankse dozvěděli až po padesáti letech. A tak posléze až z Nového Mexika přišel dopis, ve kterém, mimo jiné, stojí: „Prosím, poděkujte všem milým lidem, kteří vybudovali ten pomník a dáli Bůh, jednou přijedu a osobně jim poděkuji za připomenutí mého milého bratra. Bůh vám žehnej za to, co jste vykonali. Budu vám navždy vděčná. Srdečně Betty B. Hardy."
Američtí piloti v Oseku II
Je 24. srpen 1944. V časných ranních hodinách startuje z jihoanglické základny 38 amerických bombardérů fortress 388 GB. Cíl: rafinérie STW v Záluží. Již několik předchozích náletů značně ochromilo provoz v tomto závodě na výrobu leteckého benzínu a nafty pro německé tanky. Tentokrát jsou však Němci připraveni, přivítají letadla těžkou palbou a několik strojů je zasaženo. Jeden z bombardérů dostal zásah do pravého křídla a to se po výbuchu motoru zčásti odlomilo.
Pilot zažil horké chvilky, když se stroj snažil udržet pod kontrolou, než ho opustí posádka. Pěti letcům se skutečně podařilo vyskočit, avšak zbývající čtyři zůstali v letadle. Letadlo prudce klesalo a dostalo se až nad důl Alexander v Hrdlovce, kde se zřítilo na strojovnu těžní jámy. Došlo k výbuchu nádrží a celý důl se zahalil do černého dýmu. Na místo dorazili příslušníci werkluftschutzu a pod vedením nad-důlního Urbanského začali trosky hasit. Po chvíli dorazila další skupina vedena Lt. Kochem, velitelem libkovické protiletadlové baterie. Právě ta měla na kontě nešťastný bombardér. Koch rozhodně netrpěl skromností a neustále se při hašení sestřelem chvástal. Vtom však v dohořívajícím vraku vybuchly pumy a Koch byl výbuchem zabit ještě s ostatními jedenácti Němci. Mohutná exploze zcela zničila budovu strojovny s těžním strojem. V té chvíli se další drama začalo odehrávat 300 m pod povrchem.
Jako pokaždé při náletu, se do dolu schovali horníci z Hrdlovky, Oseka a okolí. Sfárali kvapem i s ženami a dětmi. Nyní byli dole uvězněni. Zhora se ozvala exploze a valil se dolů štiplavý dým. Zhasla světla, vypadlo větrání. Vypukla panika. Když se podařilo ječící ženy a děti utišit, začali zkušení havíři jednat. Nejdříve uzavřeli dveře k těžní jámě, a tak se zbavili štiplavého dýmu. Po krátkém dohadování se potom rozhodli vyvést všechny jamou Nelson VIII. v lese nad Osekem. Ta však byla vzdálena 5 km. Byla to strastiplná cesta. Šli potmě, jen s několika lampami, dávno nepoužívanými, nevětranými štolami. Několik lidí cestou omdlelo a ostatní je nesli. Nakonec se ven dostali. Důl jako kryt ale přestali používat a při náletu raději utíkali do oseckého lesa.
Roztrhaná těla amerických letců byla po dvoře dolu sesbírána ruskými zajatci. Také byly nalezeny jejich identifikační známky. Ty převzal jeden ze svědků pan Miroslav Hudec. Pozůstatky byly pohřbeny za zdí šachty. Exhumace se uskutečnila v roce 1946.
Pět amerických letců, kterým se podařilo z padajícího stroje vyskočit, přistálo mezi Osekem a dolem Nelson v sadu za Riegrovým hostincem v Hrdlovce. Byli německou policií zadrženi a po výslechu dopraveni do zajateckého tábora.
Po osvobození bylo z iniciativy závodní rady i vedení dolu Alexander rozhodnuto vybudovat americkým letcům důstojný památník. Jeho slavnostní odhalení se uskutečnilo u příležitosti prvního výročí havárie letounu dne 26. 8. 1945 za účasti vysokých vojenských osobností naší, americké i sovětské armády. Nad pamětní deskou byla umístěna třílistá vrtule, jejíž umístění na hřídeli působilo velmi efektně. V listopadu 1947 byla provedena exhumace ostatků amerických letců, ale pomník byl nadále udržován.
Až 7. 12. 1952 byl z vyššího nařízení zrušen. Vrtule vzala za své, ale korpus pomníku s výjimkou pamětní desky zůstal zachován, což umožnilo po listopadu 1989 rychlé obnovení pomníku. Slavnostní znovu-odhalení se konalo již 8. května 1990 při příležitosti 45. výročí osvobození a hlavní proslov přednesl předseda Okresního národního výboru dr. ing. Jaroslav Musial. Z důvodů důlní činnosti byl pomník přenesen na duchcovský hřbitov, kde byl re-instalován v červenci 1996 a znovu odhalen u příležitosti srpnového výročí. Dne 26. 8. 2004 tam proběhla také důstojná oslava 60. výročí tragické události. Do 10. září 2004 je v Poppelově výstavní síni duchcovského muzea atraktivní dokumentární výstava, pořádaná Severočeským leteckým archivem.
Hvězdy nad Krušnohořím
Poslední komentáře
1 rok 49 týdnů zpět
5 let 14 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 28 týdnů zpět