Směrem západním, od hradu Osek, můžete narazit na toto torzo pomníčku. Víte o něm? Tušíte komu byl věnován? Pokud ano, dejte sím vědět zde: foto: P.Aulický (2009).
- Řekl bych, že to je
3 roky 35 týdnů zpět - Sprava
7 let 3 dny zpět - Ještě postřech, který mi
7 let 14 týdnů zpět - O tomto, že ženy zastřelených
7 let 14 týdnů zpět - Kdo strilel
7 let 14 týdnů zpět
Obec Libkovice se rozkládala na Lomském potoce při severovýchodním okraji okresu Most a do roku 1960 náležela do okresu Teplice. Na jihozápadě sousedila s Mariánskými Radčicemi, na jihovýchodě ležel Jenišův Újezd a na severovýchodě Lom.
Název obce vznikl z osobního jména a označoval „ves lidí Líbkových (Ľubkových)". Měl různé tvary: Lubcouiz(e), Lubcowitz, Luczkowicz, Lucwicz, Likwjcze, Liqiutz.
Okolí Libkovic bylo osídleno už v mladší době kamenné lidem s kulturou lineární a vypíchané keramiky (5500 - 4200 př. n. 1.). Kolem 4000 př. n. 1. se zde usadili nositelé jordanovské kultury. Katastr Libkovic byl osídlen i kulturou únětickou (2000 - 1500 př. n. l.) a knovízskou (1250 - 900 př. n. 1.). Novějšího data jsou nálezy pohřebiště a sídliště laténské kultury (400 - 50 př. n. 1.) a hrobů z mladší doby římské (250 - 300 našeho letopočtu).
Libkovice jsou poprvé zmiňovány již k roku 1186, a to ve sporné darovací listině knížete Bedřicha, jíž mj. potvrdil špitálu sv. Jana Jeruzalémského i předchozí zisk řady vesnic, včetně Libkovic. Kolem roku 1240 koupil Slávko, opat oseckého kláštera, od svého příbuzného Václava z rodu Hrabišiců část vsi Lubcowitz se dvěma mlýny, vinicí, lesíkem a rybníčkem. Zdá se, že teprve tehdy byla podstatná část obce připojena k majetkové doméně oseckého kláštera a nikoli kolem roku 1209, jak dokládá listinné falsum z této doby. V majetku kláštera v Oseku zůstala ves až do roku 1848.
V polovině 18. století bylo v Libkovicích evidováno 45 hospodářů, z nichž 31 obdělávalo více jak 15 strychů půdy. Kromě nich zde působil i tkadlec, švec, krejčí a 2 mlynáři. Do roku 1787 se zvýšil počet domů na 71 a počet obyvatel do roku 1833 stoupl na 321 osob.
Rozmach hornictví na katastrech sousedních obcí v poslední čtvrtině 19. století (1884 -Kaisergrube u Mariánských Radčic, 1889 - Jan I v Lomu a jiné) přinesl nové pracovní příležitosti a přispěl k dalšímu růstu počtu obyvatel i v Libkovicích. V roce 1910 zde stálo 118 domů a v nich žilo 1 434 obyvatel. Za 1. republiky vznikly v obci průmyslové podniky (cihelna, továrna na keramické zboží Epiag, sklárna Lidrusk, Libkovické keramické závody), které vedly k dalšímu rozvoji Libkovic. Největšího rozmachu dosáhla obec v roce 1930: stálo zde 258 domů s 2 314 obyvateli.
Uprostřed návsi se nacházel kostel sv. Michaela archanděla postavený v pseudorenesančním slohu v letech 1893 - 1895 na místě před tím nedávno zbouraného staršího kostela, zasvěceného sv. Mikuláši (jako farní byl totiž kostel v Libkovicích připomínán již ve 14. století).
Při cestě do Hrdlovky stával sloup s Nejsvětější Trojicí (1739), který byl přemístěn do Litvínova, a socha sv. Jana Nepomuckého (1730). Známé čtyři výklenkové kaple zastavení Sedmi bolestí Panny Marie, nacházející se původně u cesty z Libkovic do Mariánských Radčic, nalezly nové umístění u kostela ve Vtelně.
Obec byla likvidována v letech 1990 - 1993 v důsledku postupu státního podniku Doly Hlubina.
Českou vesničku vyhladilo fiktivní uhlí
Měla to být trvalá vzpomínka na obec, která kvůli těžbě hnědého uhlí musela zmizet ze zemského povrchu. Ale už deset let poté, co buldozery zbouraly první domy, zmizela i ona poslední památka. Řeč je o Libkovicích a tamním kostele, který měl jako memento připomínat neslavný osud této severočeské vsi.
Dnes ani není možné místo, kde kostel stál, najít. Vše je zarostlé vysokou trávou a keři, skrz které se prohání vítr.
Přitom ještě před patnácti lety stála v Libkovicích radnice, pekárna, hospoda a 282 rodinných domů. Žily tu stovky lidí. Uplynulo pár let a výrobci map už mohli jméno obce, která byla založena v roce 1186, vymazat. V letech 1992 - 1993 byly Libkovice srovnány se zemí.
Symbol odporu
Jen na těch nejpodrobnějších pláncích zůstala malá značka – libkovický kostel sv. Michala. Ten byl totiž jedinou stavbou, která plenění buldozerů přežila.
Jeho zkáze, která už byla také naplánována, zabránila 1. prosince 1992 skupina ekologických aktivistů, kteří se řetězy připoutali k bagru. Dělníci stačili pouze strhnout střechu. Kostel se tak pro mnohé stal na téměř dalších 10 let symbolem odporu.
Libkovický kostel sv. Michala v roce 1994,
na snímku je vidět celkové chátrání a zdevastovaná střecha
Stál na holé pláni a nevládní ekologické organizace tu i po zbourání obce pořádaly různé kulturní akce, například koncerty. Kostel sice patřil státním dolům Hlubina, ale v roce 1995 si ho ochránci přírody pronajali. V té době také proběhly jeho částečné opravy, především střechy. V roce 1997 ale ekologové kostel vrátili, protože na jeho využívání neměli dost sil ani prostředků.
800 let starý kostel padnul tiše
V červenci 2002 doly kostel zbouraly. Jak před pár lety napsal časopis Týden, požádala je o to sousední obec Mariánské Radčice, protože neudržovaný a chátrající stavbu lidé postupně vykradli a zdevastovali, takže hrozilo, že na někoho spadne.
"Psala jsem na doly, ať s tím něco udělají, že to někoho zabije," citoval Týden tehdejší starostku Zdeňku Kulhavou. Vlastník proto požádal o demolici, proti níž nikdo neprotestoval. Ani památkáři, kteří kostel vyškrtli ze seznamu památek, ani nevládní organizace, ani bývalí obyvatelé Libkovic.
Je těžké rozklíčovat, jak to tehdy přesně bylo. Tehdejší starostku Kulhavou prý překvapilo, že se nikdo proti zbourání kostela nevzepřel. Mnozí ale namítají, že ani neměli šanci se ozvat, protože se o tom vůbec nedozvěděli. "O zbourání kostela jsme se dozvěděli až několik měsíců poté. Doly se snažily kostel zlikvidovat v co největší tichosti, anonymně a bez účasti médií," říká Martin Ander z Hnutí Duha.
"Chápu, že byl kostel ve špatném stavu. Existuje ale celá řada podobných staveb, které se podařilo zakonzervovat a uchovat pro budoucnost. Šlo ho prostě zachránit, a ne ho zbourat," řekl o demolici kostela publicista a znalec problematiky Libkovic Pavel Koukal.
Po Libkovicích teď už zůstal jen název ulice v obci Lom, v níž dokonce žije několik libkovických obyvatel. Po kostele jen vzpomínka několika lidí, kteří si ještě pamatují, na jakém místě kdysi stával.
Musela obec zmizet?
Najít místo, kde Libkovice stávaly, není vůbec snadné. Nikde není žádný ukazatel, silnice z jednoho směru končí na hraně povrchového dolu. Z druhého směru sice silnice vede až dál, ale kde vlastně domy stály? Tady, nebo kousek dál? Ačkoli je povrchový důl na dohled, až do obce nedorazil?
Musela tedy kvůli uhlí skončit více než osmisetletá historie Libkovic? Samozřejmě, že nikoli – tvrdí jednohlasně ekologické organizace. "Demolice byla jediným správným řešením," řekl před časem v MF DNES Zdeněk Stružka, který počátkem 90. let stál v čele Dolu Hlubina, který obec srovnal se zemí. Dodal, že kvůli blízkému hlubinnému dolu Kohinoor je zdejší geologické podloží nestabilní a půda by se mohla propadnout.
Nejsmutnější je, že Libkovice zmizely zbytečně. Nikdy se tady uhlí netěžilo. Později se totiž ukázalo, že těžba pod obcí je nerentabilní a Mostecká uhelná od ní upustila...
Byly Libkovice poslední?
Libkovice mají nálepku obce, která musela jako poslední ustoupit těžbě hnědého uhlí v severních Čechách. Může ovšem uplynout jen pár let a nemusí to být pravda.
Mostecká uhelná společnost by totiž ráda prodloužila těžbu v dole ČSA, což by znamenalo, že by z mapy zmizely další dvě obce: Horní Jiřetín a Černice. Obyvatelé, ekologické organizace i ministerstvo životního prostředí se tomu snaží zabránit. Uvidíme, kdo nakonec zvítězí – jestli pár stovek místních obyvatel, anebo tuny hnědého uhlí...
Zdroj: http://cestovani.idnes.cz/ceskou-vesnicku-vyhladilo-fiktivni-uhli-ff6-/tipy-na-vylet.aspx?c=A051109_120041_igcechy_tom
http://cestovani.idnes.cz/
Vinu za zbourané Libkovice má i ředitel podniku Doly Hlubina
| [Za zbytečně zbourané Libkovice nese vinu i ředitel podniku Doly Hlubina Ing. Zdeněk Stružka. Nebyl normální, byl to psychopat. Za komančů byl zásadový aktivní ekolog a odpůrce režimu, ale přestože byl důlní inženýr, dosáhl jen dělnické kariéry jako jeden z mnoha obyčejných nevyučených požárníků na šachtě. Jakmile se stal po r. 1989 ředitelem podniku, tak nejenže nesplnil svůj slib zrušení zbytečného podnikového ředitelství (díky kterému byl vlastně ředitelem zvolen), ale stal se největším odpůrcem ekologů a hnutí Duha. Nadmul se pýchou "velký šéf" a chtěl se mermomocí udržet na pozici ředitele podniku. Podniku Doly Hlubina, který měl už dávno odzvoněno pro svou nerentabilitu! Prodělkové se nakonec staly pod jeho vedením i jednotlivé závody podniku - zbývající šachty. Kdyby rozhodl jinak, Libkovice mohly dodnes stát a prosperovat stejně jako Mariánské Radčice a Lom v okolí.
Nakonec se dočkal toho, že byl podnik Hlubina coby prodělkový akcionáři i přes jeho odpor stejně zrušen a on se pak různě porotloukal prodejem slevových věrnostních karet, Herbalife a podobných nesmyslů. V závěru ještě stihl oblbnout výběrovou komisi nemocnice v Lounech a stal se jejím ředitelem. Tam také předvedl "své schopnosti" a nemocnici zakrátko přivedl k bankrotu a byl otamtud vyhozen. Nakonec spáchal sebevraždu. Na balkoně svého bytu v Zámecké ulici v Litvínově se zastřelil. Proč na balkoně můžeme jen domýšlet...
....domýšlíme - póza i v
| [....domýšlíme - póza i v poslední chvíli! Ten psychouš nezabránil zbourání nejen 800 let staré obce a stejně starého kostela, vyhnal lidi z domků do paneláků, ale zavinil kromě následné nezaměstnanosti mnoha tátů živících své rodiny také to, že pro dnešní potřebu těžby pod Horním Jiřetínem jsou Libkovice odstrašujícím příkladem. Kdyby Libkovice dnes ještě stály, nebyl by tak velký odpor k prolomení těžebních limitů a bylo by možné rentabilně těžit bez problémů v prostoru H.Jiřetína kvalitní uhlí, které nutně potřebujeme, kde na rozdíl od paneláků by lidé dostali domky lepší než nyní mají. Důsledky toho nerozumu v Libkovicích budem cítit dnes i zítra.