Přehled historie od roku 1945
Během druhé světové války zůstaly v provozu všechny mostecké kostely, omezeny byly pouze bohoslužby v češtině, které se konaly již jen v kostele sv. Františka Serafínského u Minoritů.
Duchovní správu děkanského úřadu zastával v roce 1945 děkan Josef Sitte společně s kaplanem Rudolfem Scholzem. V srpnu 1945 evidovalo Místní velitelství Sboru národní bezpečnosti Most ve svém obvodu celkem 11 duchovních. Z toho bylo osm německé národnosti, jeden Rakušan a pouze dva Češi. Všichni němečtí duchovní s výjimkou P. Adolfa Strassera byli kvalifikováni jako osoby nespolehlivé. Děkan Sitte a kaplan Scholze byli zprvu s ostatními Němci internováni v budově komendy Křížovníků, hned následující den byli propuštěni ke sloužení mše svaté. Brzy však byli zajištěni opět a tentokrát odsunutí do pracovního tábora.
Ke změnám došlo i ve správě mosteckého vikariátu, funkce vikáře byl světskými úřady odstraněn vikář Leo Sirch, kterému byl ponechán farní úřad v Havrani, kde Sirch působil až do r. 1948, kdy se dobrovolně odstěhoval do svého rodiště v Bavorsku. V Německu se mu podařilo vypátrat zvony, které byly odvezeny během války z kostela sv. Vavřince v Havrani a měly být roztaveny, ale vzhledem k jejich stáří (pocházely z 15.st.) byly zachovány. Sirch zařídil jejich transfer do Československa, ale z české strany nebyl převoz povolen a zvony se na hranicích ztratily(!!!).
Seznam kněží Mosteckého okresu v srpnu 1945 dle MV SNB Most:
Sitte Josef (Němec) arciděkan v Mostě, nespolehlivý
Scholze Rudolf (Němec) kaplan, nespolehlivý
Lakomý Jindřich (Čech) představený kláštera
Bergmaier Otto (Němec) duchovní, nespolehlivý
Čapek Rudolf (Čech) komandeur křížovník
Kindermann Eman (Němec) duchovní, nespolehlivý
Strasser Adolf (Němec) kaplan v Kopistech, dosud na něj nejsou stížnosti
Will Josef Dr. (Rakušan) děkan v Litvínově, nespolehlivý
Windisch Ignac (Němec) kaplan, nespolehlivý
Renner Josef (Němec) kaplan, nespolehlivý
Díky odsunu kněží německé národnosti se ocitlo nejen město Most a mostecký vikariát, ale celá Litoměřická diecéze v nedostatku kněží. Navzdory žádostem ordináře o pozastavení odsunu německých duchovních, kteří mohli být v Čechách ponecháni jako odborníci - tedy osoby potřebné, nebylo této žádosti vyhověno. Správu děkanství převzal kapucín Jindřich Lakomý, řady duchovních v Mostě rozšířil v září 1945 člen řádu křížovníků, mostecký rodák - Václav Truxa
Odsun obyvatel německé národnosti se silně promítl do struktury obyvatelstva. Probíhal mnohdy za silně dramatických okolností, některé informace zapsal do Pamětní knihy komendy křížovníků komandeur Rudolf Čapek: "Odsun Němců byl pak prováděn celý rok 1945 a 1946 a bylo sním spojeno mnoho nepříjemností, tak že mnozí Němci si brali život. V roku 1945 se počítalo na 700 sebevražd." Komenda, kde byli soustředěni Němci se stala centrem krutostí a týrání bezbranných: "Do komendy přivedli..strážníci, nebo četníci každého Němce, kterého na ulici potkali, zde mu svlékli šaty a pak ho obušky stloukli a krev spláchli vodou z konve. Přišlo se na to mnoho Čechů dívat. Bylo to smutné divadlo."
1945 - 1948
Mezi nejvýznamnější církevní akce období utváření tzv. lidově demokratického Československa v letech 1945-1948 patřily národní oslavy spojené s výročím 950 let od úmrtí sv. Vojtěcha, v roce 1947. Tato akce byla nejen manifestací národního cítění, ale i vyzvednutím křesťanských kořenů počátků české státnosti. Svatovojtěšské jubileum mělo i svůj rozměr politický, demonstrace religiozity národa provázející pouť světcových ostatků, byla jednou z nejrozsáhlejších katolických akcí nedlouho před únorem 1948. Záštitu nad jubileem vedle jejího iniciátora pražského arcibiskupa Josefa Berana převzal i prezident republiky Edvard Beneš.
"V křišťálové skříňce putovala lebka sv. Vojtěcha po celých Čechách a po Moravě. Do Mosteckého kraje došla ve středu dne 30. července a zůstala zde do čtvrtka 31. července.Na hranicích okresu uvítal sv. Vojtěcha zástupce Okresního Národního výboru a v 6 hodin odpoledne byl vítán u děkanského kostela v Mostě."
Před kostelem proběhl projev zástupců MNV, mosteckého děkana Jindřicha Lakomého a strahovského otce opata Dr. Jarolímka, který lebku sv. Vojtěcha provázel po celou dobu oslav. Poté byla lebka slavnostně vnesena na zvláštních nosítkách do děkanského kostela. Nosítka nesl Slatinický farář Titzler, brněnský bohoslovec Procházka (který za protektorátu pracoval v Záluží), a dva zástupci řádu kapucínů působícího v Mostě. V kostele byla sloužena slavnostní bohoslužba, kázal kapucínský mnich, bývalý politický vězeň P. Ondřej.
Ostatky svatého Vojtěcha zůstaly v kostele přístupné po celou noc, o jejich ostrahu se vedle policejních složek a vojska staralo i Sdružení katolické mládeže, které zde drželo po dvojicích čestnou stráž. Následující den byly ostatky slavnostně odvezeny z Mosteckého okresu a poblíž Lomu u Duchcova slavnostně předány zástupcům sousedního okresu.
Únor 1948, mezník našich moderních dějin proběhl v Mosteckých farnostech vcelku poklidně. Aktivně bylo zakročeno v dubnu 1948 proti Otakarovi Zimovi, kvardiánu minoritů v Mostě. Byla mu zakázána veřejná činnost, kázání a výuka náboženství, "kázal v kostele proti lidově dem. zřízení a nikdy k němu neukázal kladný postoj." Na stránkách kroniky komendy Křížovníků, jen komandeur Čapek stručně zaznamenal historická fakta o demisi nekomunistických ministrů, o rekonstruované vládě a pozdější volbě prezidenta Gottwalda.
Na podzim roku 1948 byla provedena oprava farního kostela sv. Václava, zejména pak pláště věže, na kterém se objevily trhliny. Byla uskutečněna oprava a výměna kostelních oken, které byly poškozeny během války při spojeneckých náletech na chemické podniky v Záluží.
1949 - 1953
Rok 1948 zcela změnil církevní poměry v Československu. Církev byla podřízena státu, jejím vrcholným orgánem měl být tzv. Státní ústav církevní. Kněží se stali de facto státními úředníky, pro výkon své funkce bylo třeba tzv. státního souhlasu. Bylo paralyzováno církevní školství, omezen církevní tisk. Při nátlakových akcí byla omezena činnost řádů, byl zabaven církevní majetek.Měnila se i tvář mosteckého regionu. Podle ústředního plánování byla zvýšena těžba hnědého uhlí, zejména pak jeho povrchové dobývání. Prostor mostecka začaly pohlcovat jednotlivé doly a lomy.
Jednou z prvních obcí, která likvidaci podlehla byly Střimice, vesnice přifařená ke svatováclavské farnosti. Kaple v majetku obce, která byla využívána k liturgickým účelům byla zbourána bez předchozí konzultace s církevními úřady. Pozdější stížnosti komandeura Čapka a kaplana Truxy nebyla příslušnými úřady věnována pozornost. Oslyšena byla i žádost likvidátorovi obce, tehdejšímu SHR, o příspěvek na renovaci kostela sv. Václava, která proběhla na podzim 1948. Kostel Nenebevstoupení P. Marie, spravovaný děkanským úřadem se částečných oprav dočkal až v padesátých letech.
Ještě v roce 1950 upozorňuje děkan Hodač, že historické německé nápisy v prostoru kostela jsou od r.1945 provizorně zakryty papírem: "Kolem celého vnitřku kostela pod relífy jsou německé nápisy - úryvky z Písma svatého. Tyto nápisy jsou provizorně zakryty papírem. Třeba českých nápisů. Papír hyzdí vzhled kostela." 4. července 1949 oslavil komandeur Čapek 60. leté výročí svého kněžství. Oslavy tohoto jubilea se účastnili kněží z Mostu a okolí, představitelé řádu křížovníků a také mostečtí kapucíni. Nedlouho poté byl komandeur Čapek několikrát vyšetřován policejními složkami za veřejné čtení zakázaného pastýřského listu v kostele. Byla mu uložena pokuta 1500,- Kč nebo čtyřdenní vězení. V souvislosti s likvidací řádového majetku, který byl spravován tzv.
Náboženskou maticí, byly mostecké klášterní kostely předány do správy Děkanského úřadu a farnosti sv. Václava. Jednalo se o chrám sv. Františka Serafínského u minoritů a o kostel řádu kapucínů. Ostatní řádové budovy převzalo do užívání MNV Most, kapucínský klášter měl po adaptaci sloužit k ubytování brigádníků firmy Energostav, ve zbývající části měla být zřízena školní družina, k uskutečnění těchto plánů však nakonec nedošlo. Prostory kláštera tak bez řádné údržby chátraly až do demolice starého Mostu. Z Mostu odešel i děkan Jindřich Lakomý, člen kapucínského řádu, vedení děkanského úřadu převzal Oldřich Hodač. V r. 1953 po mnohaletém působení v Mostě odešel na odpočinek komandeur křížovníků Rudolf Čapek, administrátorem farnosti sv. Václava byl jmenován kaplan Václav Truxa.
1953 - 1960
V roce 1955 byl administrátor farnosti pověřen správou Děkanského úřadu a převzal tak do svých rukou vedení obou farností v Mostě, které byly od té doby vždy vedeny administrátorem Děkanského úřadu. Pro špatný technický stav a pro zájem SHD církev opustila prostory křížovnické komendy, která měla být upravena ke zřízení archivu. Později byla pronajmuta Archeologickému útavu. Téhož roku byly upraveny hranice vikariátu Most, ke kterému bylo připojeno několik obcí na Chomutovsku. Ke správní obvodu mosteckého děkanství byla přiřazena správa okolních farností ve Vtelně, Židovicích a Slatinicích. Pořad nedělních bohoslužeb v Mostě byl v roce 1955 následující.
První mše sv. byla 7:30 v kostele sv. Františka u minoritů, v 8 hodin u sv. Václava, v 10 hodin v děkanském kostele, odpoledne pak pobožnost v kapucínském kostele, v podvečer mše sv. u sv. Václava a v Děkanském kostele. Po celá padesátá léta byli kněží podřízení důslednému dozoru státních orgánů, konalo se politické školení a tzv. mírové konference. Hlavním cílem státní politiky bylo získat co nejvyšší počet farářů k aktivní spolupráci s komunistickým režimem. "Konference měly za účel dělat nátlak na všeobecný mír mezi národy, ale hlavně získávat účastníky pro nynější vládní systém. K témuž účelu byly konány kurzy a školení, kterých se pozvaní kněží museli na 14 dní účastnit."
Přímý dohled nad vykonáváním činnosti kněží náležel tzv. okresním církevním tajemníkům, kteří dohlíželi nad fungováním církví ve svém regionu. Zároveň posuzovali činnost jednotlivých osob, doporučovali případné odebrání státního souhlasu atp.
V září 1957 byl jmenován administrátorem děkanského úřadu v Mostě Jaroslav Knespl. Převážnou část duchovní služby v Mostě zajišťoval sám, vzhledem k nedostatku kněží byla farnost dlouhou dobu bez kaplana. Několik kaplanů, kteří byli do Mostu jmenováni, byli krátce po příchodu přeloženi, povoláni k výkonu vojenské služby, nebo zbaveni státního souhlasu. "Jak je vidět, osudy mostecké farnosti jsou velice pohnuté!", povzdechl na stránkách pamětní knihy děkan Knespl.
1960 - 1970
60. léta v Mostě proběhla ve znamení stínu nad městem Most. V roce 1964 bylo přijato usnesení o likvidaci historického města Mostu. K zániku tak bylo odsouzeno historicky cenné jádro města. Navzdory návrhům o jeho zachování jako ochranného pilíře byla prosazena jeho likvidace. Zároveň bylo rozhodnuto o rozsáhlé záchranné akci děkanského kostela Nanevstoupení P. Marie, který měl být přesunut do bezpečné zóny nedotčené likvidací města.
V dobývacím prostoru lomů a dolů a v jejich ochranných pásmech zatím mizely další obce v okolí Mostu. Společně s nimi byly likvidovány i kostely, které od litoměřické diecéze odkoupily důlní organizace. Zbořeny byly kostely v Ervěnicích, Holešicích, Slatinicích, Souši, v osmdesátých letech pak v Kopistech, Komořanech, Klínech, byla likvidována i řada kaplí a drobných sakrálních památek.
"V důsledku bohatých zásob hnědého uhlí pod starým Mostem, celý starý Most má být do r. 1972 vyklizen. Plánuje se k tomuto datu vyklizení kostela sv. Václava a komendy. Náhradní prostory jsou předběžně plánovány v novém Mostě, snad na Šibeničním vrchu, ale plány se často mění, takže osud mosteckých kostelů je dosud nejistý. Poněvadž se objekty mají likvidovat, nekonají se žádné větší údržby, takže stav většiny církevních budov je špatný."
V roce 1969 byl uzavřen děkanský kostel, který měl připraven k transferu. Poslední bohoslužbu zde na Velikonoční pondělí celebroval litoměřický biskup ThDr. Štěpán Trochta. "Celé generace naplňovaly neděli po staletí tento chrám, aby se účastnily nejsvětější oběti. Lidé zde byli křtění, zpovídali se, uzavírali manželství, žili zde a přenechávali své místo následujícím generacím. Má tedy prostor chrámu i svoji zvláštní atmosféru. Náboženský odkaz tolika generací je sem jakoby vkořeněn. Dokud chrám bude stát, je naděje, že současnost života najde své pokračování v budoucnosti právě v duchovním odkaze otců."
Nedlouho poté byly uzavřeny i všechny ostatní kostely ve starém Mostě. Bohoslužbě se pak konaly v upraveném sále budovy starého děkanství. Nová budova, která byla pro potřeby Římskokatolické církve poskytnuta v tzv. "Novém" Mostě se nacházela na Zahražanech v ulici u města Chersonu. Již koncem šedesátých let se uvažovalo o výstavbě náhradní modlitebny za likvidované kostely v Mostě a okolí. Cesta za novým kostelem však byla krajně obtížná a složitá.
1970 - 1980
V roce 1970 byl podle smlouvy děkanský kostel Nanebevstoupení P. Marie předán do užívání firmě Transfera Praha, která zajišťovala přesun kostela. Podle dohody měl být kostel navrácen po dokončení transferu a souvisejících prací v takovém stavu, aby mohl být opět církevně užívaný, případně aby se zde mohly konat i jiné kulturní akce než bohoslužby.
Samotná příprava kostela k transferu trvala dlouhých pět let. Mezitím demontována kostelní věž, odstrojeny jednotlivé architektonické články interiéru kostela, systém gotických kleneb byl podepřen speciální výztuhou. Hmota kostela pak spočinula na speciálních hydraulických vozících, na nich pak kostel opustil místa svých základů, kde spočíval více než čtyři staletí.
Ke slavnostnímu odstartování pohybu kostela došlo 30. září 1975 v 11:30, 12000 tun hmoty kostela zahájilo svou cestu dlouhou 841,1m. Objekt se pohyboval průměrnou rychlostí 1,2-3,2 cm/min. Průběh přesunu byl řízen výpočetní technikou, hydraulika jednotlivých vozíků pracovala s přesností 1mm, propojovací kabely a vedení jednotlivých hydraulických systémů zabíralo délku více než 10km. Na místo určení dorazil října 1975. Na své slavnostní znovuotevření však chrám čekal až do r. 1993.
Během přesunu děkanského kostela pokračovala likvidace starého Mostu. Postupně byly zbořeny všechny mostecké kostely. Vzhledem k významu interiéru barokního chrámu sv. Františka Serafínského, kostela minoritů, bylo přikročeno k rozsáhlému transferu všech oltářů a fresek, které byly sejmuty a instalovány v kostele sv. Jiří v Českých Zlatníkách. I tato rozsáhlá akce byla složitým dlouhodobým podnikem. Kostel ve Zlatníkách byl slavnostně otevřen až v r. 1995. Poslední mše v minoritském kostele se konala 4.7.1976. V lednu téhož roku byl zbourán i kostel piaristický. Posledním kostelem, který zůstal v užívání do r. 1977 byl chrám sv. Václava, výstavba modlitebny v novém Mostě však dosud nebyla naplánována. "Proto se denně modlíme po mši svaté za důstojný bohoslužebný prostor v novém Mostě. Svatý Václava nedej zahynouti nám ni budoucím v rozvalinách likvidovaného Mostu!"
V roce 1976 zemřel děkan Jaroslav Knespl, který v Mostě působil téměř dvacet let, správu děkanství převzal dosavadní kaplan Radim Hložánka.
1980 - 1990
Po ukončení přesunu děkanského kostela během sedmdesátých let se vedle dokončení jeho stavby otevřela otázka jeho budoucího využití. I když podle původní smlouvy měl být kostel předán zpět do rukou církve k bohoslužebným účelům, politická reprezentace státu nebyla počátkem osmdesátých let ochotna tento stav akceptovat. Navrácení kostela církvi zpochybnil již ONV Most v r.1972: „...s ohledem na celkovou politickou situaci a eventuální možnost zvýšení religiozity v okrese po znovuotevření kostela, nebude nadále sloužit církevním účelům, ale bude využíván ke kulturní činnosti."
Dle vládního usnesení z roku 1981 bylo vlastnictví kostela převedeno na Severočeský kraj, jeho spravování bylo svěřeno Krajské správě památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, kostel měl sloužit ke kulturním účelům. Zároveň byla schválena výstavba náhradní modlitebny pro potřeby věřících z Mostu a okolí s povoleným investičním limitem dva miliony korun. Pro stavbu nového kostela byl vymezen prostor v zahradě budovy děkanství v Mostě - Zahražanech. V duchu státní ideologie tak měla nová stavba vzniknout na nenápadném, téměř skrytém místě. I samotná podoba kostela byla podřízena řadě předpisů. Chrám nesměl mít věž a na jeho exteriéru neměly být žádné výrazné náboženské symboly.
Autorem projektu kostela sv. Václava byl arch. Michal Sborwitz, interiér kostela se stal dílem akademického sochaře Bořivoje Raka. Stavba byla zahájena v roce 1983. Trojlodní stavba inspirovaná dispozicí raně křesťanské baziliky a románským tvaroslovím byla dokončena v r. 1989.(stavba trvala 6 let !) 9. prosince byla novostavba slavnostně vysvěcena Mons. Josefem Kouklem, biskupem litoměřickým. Jednalo se o jedinou sakrální novostavbu v Čechách, která byla vybudována v normalizačním období.
***
V dobách kolonizace pohraničí Českého království za vlády Přemyslovských králů byla celá oblast prostoupena enklávami německých kolonistů, kteří mnohde převažovali nad českým živlem jako například v Mostě. Už v dobách ranného sředověku se na duchovním životě v Mostě podílelo několik řeholních řádů především to byli Křižovníci, Magdalenitky a Minorité.
V době husitských válek stál Most na straně císaře Zikmunda a Husovi myšlenky zde nenacházeli ohlas. Zcela jiná situace nastala v době reformace, kdy ze sousedního Saska přicházeli horníci, kteří sebou přinášeli i Luterovo učení, ke kterému se přihlásilo i mnoho měšťanů. V následné době třicetileté války, kdy v důsledku válečných operací a rekatolizačních dekretů mnoho obyvatel opustilo svůj domov a město zůstalo zpola vylidněné. V následném období dostal Most jednotný katolický vzhled. K řádům které ve městě působili již dříve se přidali ještě kapucíni a piaristé. Vedle oficiálních pěti řeholních bratrstev ve městě vzniklo i několik laických bratrstev s charitativní a liturgickou náplní své činnosti. Měšťané i lid z okolí se účastnil mnoha poutí v místě i do vzdálené Prahy na svatojánské poutě.
Ve městě samém bylo sedm kostelů a několik menších kaplí, v těsné blízkosti města stál poutní kostel s ambity, čtyřmi kaplemi a k němu vedoucí křížovou cestou.
Všechny tyto řády, bratrstva i sakrální objekty žili svým vlastním životem a pokojně setrvávaly v barokní idyle i až do reforem císaře Josefa II. kdy byly císařskými patenty rozpuštěna laická bratrstva, některé kostely i kláštery byly zrušeny, jejich majetek vydražen budovy byly rozprodány, nebo strženy a poutní areál byl přeměněn v sýpku. Na císařské patenty reagovali mostečtí svým způsobem zřizovali soukromé nadace a fondy, které měli pomoci usnadnit činnost zbylých řádů ve městě. Celý společenský život v tehdejším Mostě byl silně poznamenán hluboce prožívanou křesťanskou vírou. Zvláště v době adventní a v čas vánoční, ale také v ostatní církevní svátky se ozývali trubači z věže děkanského kostela s vánočními koledami a nebo starými chorály. Tento starobylý zvyk zůstal a přetrval až do konce druhé světové války.
Novodobé dějiny
V posledních třech desetiletích devatenáctého století změnilo město Most prudce svůj dosavadní středověký vzhled. Po objevení hnědého uhlí v okolí města, kdy za prudkého rozvoje průmyslu a také poptávky po kvalitním topivu došlo k napojení mostecké hnědouhelné pánve na železniční síť. V důsledku toho stoupala velmi rychle těžba uhlí. Most se stal brzy střediskem hnědouhelné těžby a největší těžařské společnosti zde zvolily svoje sídla. Příchodem nového obyvatelstva se také vytratil až dosud jednotný katolický charakter města Mostu. Nově přibylí obyvatelé pocházeli z různých míst z domova i ze zahraničí. Bylo mezi nimi také mnoho Sasů, kteří byli evangelíci. Již v roce 1877 byla v Mostě založena evangelická filiální obec, která od města Mostu zakoupila bývalý kostel sv. Anny, který 29. září 1878 otevřela pro evangelické bohoslužby.
Náboženské slavnosti se nadále slavili ve velkém stylu, ale bylo to spíš už jen na oko. V době kdy vzrůstal jak německý tak i český nacionalismus byla církevní slavnost zatlačena do vnitř kostela a venkovní oslava na náměstí byla plně zneužita pangermanisty k manifestaci národnostního boje. Nové duchovní proudy osvícenectví, liberalismu, nacionálního hnutí a nastupující třídní boj určovaly veřejné dění i po zlomu století, zatím co religiozita byla stále více zatlačována do privátní sféry života společnosti. Nejrůznější socialistické a anarchistické vlivy zapustily hluboké kořeny v mnoha dělnických rodinách, oproti tomu hnutí „Pryč od Říma" a starokatolíci nacházely jen slabý ohlas u měšťanstva. Neomluvitelnou tragickou chybou je že v této době schází katolický tisk, který by osvětou bránil pronikání těmto církvi nepřátelským proudům.
Jak známo každá válka snižuje morální vnímání a cit v zasažené oblasti a nejinak tomu bylo i zde. Těžkou ranou religiozitě v Mostě i v celé oblasti byla jak první tak ještě mnohem více i druhá světová válka. Během druhé světové války zůstaly v provozu všechny mostecké kostely, omezeny byly pouze bohoslužby v češtině, které se konaly již jen v kostele sv. Františka Serafínského u Minoritů. Osvobození Československa bylo v pohraničí téměř okamžitě provázeno tzv. divokým odsunem sudetských němců. „Denně odjíždělo ze Sudet i šest vlaků. Téměř čtvrtina našich bývalých občanů, nyní psanců bez domova, ožebračena a okradena často i o nejnutnější osobní věci, putovala vlastně do ciziny, i když ke svým. Ale ti je přijímali jen z donucení okupačních úřadů. Odsun byl leckde krutý a slušní lidé se nepřestávali divit, kde se v našem národě našlo tolik sadistů."57 Při odsunu se odehrálo také mnoho bezpráví, v jejímž důsledku si mnozí němci brali život.
Dozoru úřadů se nevyhnuli ani mnozí kněží. Převážná část duchovních působících v Mostě byla německé národnosti a pro výkon svého povolání byla státními úřady shledána jako nedůvěryhodná. Díky odsunu kněží německé národnosti se ocitlo nejen město Most a mostecký vikariát, ale celá Litoměřická diecéze v nedostatku kněží. Navzdory žádostem ordináře o pozastavení odsunu německých duchovních, kteří mohli být v Čechách ponecháni jako odborníci - tedy osoby potřebné, nebylo této žádosti vyhověno. Utvářející se národní a revoluční výbory byly většinou v rukách komunistů, jejichž snahou rozhodně nebylo obnovovat církevní strukturu, ale především upevňovat své postavení při obnovování státní správy v osvobozeném pohraničí.
Po odsunu německého obyvatelstva došlo na území Sudet k velkým demografickým změnám. Mnohé ryze německé osady zanikli, či byli opětovně kolonizovány jen zčásti, přičemž docházelo k devastaci sídel i krajiny.59 Původní obyvatelstvo, které zde mělo po celá staletí svůj domov, své kořeny a ke svému domovu velice silný a niterný vztah muselo své domovy nuceně opustit. Loučení to jistě nebylo jednoduché o tom svědčí i oněch sedm set kteří si vzaly život. To poslední co před svým odchodem druhdy udělali, byla jejich účast na bohoslužbách,ale bylo také mnoho těch, kteří odcházeli s kletbou na rtech.60 Po odsunu Němců nejen rapidně klesla religiozita, ale zcela se mění i vztah obyvatel k sídlům a ke krajině. Okres Most se tehdy po válce zařadil na místa s nejmenší religiozitou v ČSSR.
Kdo sem místo vysídlenců přišel? V první vlně to byla takzvaná rabovací komanda pod názvem revoluční garda, která pod záminkou udržování pořádku a organizování osidlování plundrovala domy i kostely s cílem nakrást tu co nejvíce a pak zase táhnout o dům dál. Druhá vlna nových osadníků byla často tvořena komunistickou stranou zagitovaných nadšenců, ale ne všichni nově příchozí byli nadšení do zakládání družstev a budování socializmu. Přišla také řada poctivých a pracovitých lidí, kteří chtěli zkusit své štěstí na novém místě přicházeli celé rodiny z nichž některé přinášeli s sebou i svou víru, zatímco zas jiné ji zanechali doma. Přicházeli jednak ti, kteří své domovy před válkou opustili, lidé z vnitrozemí z Moravy, Slovenska a svůj nový domov zde našli i tzv. Volinští češi.
Situace církve před listopadem 1989
Rok 1948, mezník našich moderních dějin zcela změnil církevní poměry v Československu. Církevní organizace byly pro KSČ i po únoru 1948 skrytou hrozbou, především církev římskokatolická. Jednalo se o velkou církev s velkým vlivem, navíc napojenou na Vatikán a západní blok. Činnost církve výrazně omezovali nově prosazované zákony. Bylo paralyzováno církevní školství, omezen církevní tisk. Při nátlakových akcí byla omezena činnost řádů, byl zabaven církevní majetek.62
Únor 1948 proběhl v Mosteckých farnostech vcelku poklidně. Aktivně bylo zakročeno v dubnu 1948 proti Otakarovi Zimovi, kvardiánu minoritů v Mostě. Byla mu zakázána veřejná činnost, kázání a výuka náboženství protože v kostele kázal proti lidově demokratickému zřízení a nikdy k němu neukázal kladný postoj.
V padesátých letech vzaly za své katolické školy a spolky, kláštery byly obsazeny a likvidovány. 63kdy byla řada kněží perzekuováno obhospodařoval Most a všechny přilehlé farnosti pouze jeden kněz. Po celá padesátá léta byli kněží podřízení
důslednému dozoru státních orgánů. V této době proběhla také v našem regionu řada zinscenovaných afér, a provokačních akcí, při nichž byli na farách a v kostelech hledány letáky, tiskárny, vysílačky a zbraně.
V roce 1956 přebírá církevní záležitosti Ministerstvo školství a kultury, které zřídilo státní úřad pro věci církevní, který převzal téměř veškerou církevní administrativu a stal se nejvyšší církevní instancí v ČSSR, přestože se jednalo o úřad ryze světský. Součástí tohoto úřadu byla funkce tajemníka pro věci církevní. Tajemníci působili na referátech vnitřních věcí jednotlivých ONV.
Církevní tajemník měl přímý dohled na činnosti kněží a na chod církevních organizací ve svém obvodu: vyřizovat správní a hospodářské záležitosti, dbát na ochranu církevních objektů aby se tam nikdo nepovolaný nedostal zvláště nepohodlný kněz a věřící, vyřizovat platové záležitosti kněží, posuzovali činnost jednotlivých osob, doporučovali případné odebrání státního souhlasu atp. Hlavním úkolem tajemníka byl ideologický dohled na působení církve - dohled na výuku náboženství, posuzování kázání a duchovní literatury, dále pak nejrůznější způsoby šikanování kněží a znepříjemnit život duchovním i věřícím. Celá podstata této funkce byla jasně namířena proti církvi a sledovala její činnost.
Kněží se stali de facto státními úředníky, pro výkon své funkce bylo třeba tzv. státního souhlasu a museli složit slib věrnosti státu. V praxi tedy rozhodovali o ustanovení duchovního do funkce světské úřady. Pokud kněz o přišel státní souhlas znamenalo to pro něho znemožnění výkonu duchovní služby a musel si najít jiné zaměstnání. I zde v Mostě samém žil jeden kněz P. Jan Netík bez státního souhlasu, zaměstnán v okresním archivu.
Pro kněze se konaly politické školení a tzv. mírové konference, kterých se pozvaní kněží museli na 14 dní účastnit. Konference měly za účel dělat nátlak na všeobecný mír mezi národy, ale hlavně získávat spolupracovníky pro nynější vládní systém.
Jedinou oficiální státní ideologií, která byla veřejně proklamována byl marxismus-leninismus, tedy dialektický materialismus, který byl chápán jako vědecký ateismus. V tomto duchu bylo náboženství nahlíženo jako souhrn zpátečnických předsudků, ze kterých je nutno člověka osvobodit. Ateistická propaganda pronikla celou společnost, byla uplatňována ve školství, sdělovacích prostředcích a osvětě. Cílem tohoto působení bylo konečné vytěsnění náboženství v socialistické společnosti.
Státní ideologie se také odrážela v postojích k sakrálním objektům, které se stali nežádoucími. Za oběť památkové péči pod dohledem komunistické ideologie padlo nejen v Mostě samém, ale i v celé republice mnoho sakrálních objektů vysoké kulturní a umělecké hodnoty. Cílem bylo tyto objekty pokud možno zničit, nebo odstranit aby nebyli na očích a nerušili politický profil místa. Tato snaha je nejvíce patrná právě v Mostě samém, kde byly veškeré kostely demolovány a ten jediný, který byl přestěhován neměl již nikdy jako kostel sloužit.
Ohlednutí se za zničeným městem a chrámy
Tvář mosteckého regionu se měla dramaticky změnit. Centrálním plánováním bylo rozhodnuto o zvýšení těžby uhlí v regionu a šedesátá léta v Mostě proběhla ve znamení stínu nad dalším osudem města Most. V souvislosti s tím bylo rozhodnuto o likvidaci historického města. To bylo stvrzeno rozhodnutím vlády Československé socialistické republiky č. 180 z roku 1964. Zároveň bylo rozhodnuto o rozsáhlé záchranné akci děkanského kostela Nanebevstoupení P. Marie, který měl být přesunut do bezpečné zóny nedotčené likvidací města. Celý starý Most měl být do roku 1972 vyklizen. Vlastní likvidace starého Mostu však probíhala již od roku 1967 končila v roce 1982.
Staré královské město Most mělo bohatý kulturní a historický rozměr, který je možno vyjádřit z hlediska stavebního vývoje, anebo i jiných hledisek. To je objektivní rozměr historie, jejž studují dějepisci. Ale každý z obyvatel zná ještě i jiné dějiny města, dějiny skryté a soukromé, kdy každá čtvrť, každý kout má tisíce významů a ukrytých vzpomínek. Město je protkáno sítí citových vazeb, které si ostře uvědomíme, teprve když město z nějakého důvodu opustíme. Můžou nás donutit město opustit, nebo jej zbořit, nikdy však na ně nemůžeme zapomenout.
Mostecké chrámy byly jeden po druhém zavírány, vyklizeny a posléze demolovány. Snahou duchovní správy bylo, aby se lidé s kostely loučili při bohoslužbách. V roce 1969 byl uzavřen děkanský kostel, který měl být připraven k transferu. Poslední bohoslužbu zde na Velikonoční pondělí celebroval litoměřický biskup ThDr. Štěpán Trochta. Nedlouho poté byly uzavřeny i všechny ostatní kostely ve starém Mostě. Bohoslužby se pak konaly v upraveném sále budovy starého děkanství.69
Snad můžeme říci, že hlavním místem ve kterém se odehrává podstatná a velice důležitá část života farnosti je její chrám, ve kterém se schází křesťanská obec, ztratí li křesťanská obec svůj chrám, zůstane jakoby roztržená a strádá.
Celé generace naplňovaly neděli co neděli po staletí tyto chrámy, aby se při bohoslužbách účastnily nejsvětější oběti. Lidé zde byli křtění, zpovídali se, uzavírali manželství, žili zde a přenechávali své místo následujícím generacím. Prostory chrámu mají tedy i svoji zvláštní citovou atmosféru. Náboženský odkaz tolika generací je sem jakoby vkořeněn. Dokud chrám bude stát, je naděje, že současnost života najde své pokračování v budoucnosti právě v duchovním odkaze otců. S tímto traumatem a zároveň s nadějí stupovala mostecká farnost do nového Mostu, kde byla pro potřeby církve provizorně upravena budova v okrajové čtvrti Zahražany.
Bohoslužby ve farní budově
Nová budova děkanství, byla státními úřady pro potřeby Římskokatolické církve poskytnuta v tzv. Novém Mostě v okrajové vilové čtvrti na Zahražanech v ulici U města Chersonu. V budově proběhla vnitřní přestavba, která umožnila spojení
několika místností, ze kterých vznikla dočasná farní kaple sv. Václava, která byla jako kaple využívána od okamžiku uzavření posledního mosteckého kostela sv. Václava v roce 1977 až do vysvěcení nově zbudovaného kostela v zahradě děkanství v roce 1989. Tedy téměř celých třináct let fungovala mostecká farnost v těchto stísněných podmínkách.
Místnost měla zhruba něco přes sto míst k sedění a další místa ke stání. Sedělo ve dvou řadách na kovovo-dřevěných lavicích. Varhany a sbor stával na vyvýšeném stupínku v zadní části kaple. V polokruhovém výklenku místnosti byla umístěna oltářní menza, v plátnem zakrytém okně za menzou byl zavěšen kříž, po jehož stranách bývaly dekorace v barvách podle liturgické doby. Svatostánek býval pověšen nalevo od oltáře na zdi. Boží hrob byl umístěn v rozlehlejším výklenku v zadní části kaple, tento výklenek sloužil také jako úložiště zrovna nepoužívaných rouch a snad také jako „křestní kaple". Jako sakristie sloužila farní kancelář. Před vchodem do kaple v jakési předsíni byl vybudován kamrlík 3 x 1m který sloužil jako zpovědní místnost. V předsíni dále byla nástěnka a stávala zde také komoda, na které se prodávaly Katolické noviny. Případné pohřby ve farnosti se odbývaly ve zrekonstruovaném kostele ve Vtelně, který se nachází v již v katastru města, ale na opačném konci než je farní budova.
Přes nepochybnou stísněnost a jistou nedůstojnost prostor, se věřící podle slov pamětníků Bohoslužeb účastnili s jistou vděčností, protože v okolní normalizační duchovní poušti to bylo jediné místo, kde šlo hledat útěchu jako v oáze.
Stavba nového kostela sv. Václava
Již koncem šedesátých let, zároveň s demoličním výměrem byla schválena výstavba náhradní modlitebny za likvidované kostely pro potřeby věřících z Mostu a okolí. Cesta za novým kostelem však byla krajně obtížná a složitá. Náhradní prostory byly předběžně plánovány v novém Mostě, snad na Šibeničním vrchu, ale protože se plány často měnily, osud nového mosteckého kostela byl dlouho nejistý.
Protože návrh na výstavbu náhradního kostela za šest zbořených kostelů ve starém Mostě, byl přijat a schválen vládou již v předchozím období (60. léta), nemohla jej současná (70. léta) normalizační garnitura podle které se město nový Most mělo stát vzorovým ryze ateistickým městem, které by již „nehyzdili" kostelní věže a zpátečnické předsudky, jednoduše smést ze stolu, ale musela s výstavbou kostela počítat ve svém plánu.
Pakatel za které byli sakrální objekty ve starém Mostě od církve vykoupeny společně se státním příspěvkem ve výši 2 000 000 Kčs měl posloužit ke stavbě nového náhradního kostela. Nový chrám však nesměl být postaven na viditelném a snadno dostupném místě. Po všech průtazích byla pro stavbu konečně vybrána lokalita v zahradě děkanství v okrajové čtvrti na Zahražanech. Situování kostela v zahradě, skryté za okolními budovami nám také ukazuje postavení církve v normalizačním Československu.
V duchu státní ideologie a v důsledku nepřátelského ladění vládního režimu se plány stavba náhradního objektu, několikrát přepracovávaly. I samotná podoba kostela byla podřízena řadě předpisů. S každou změnou byl zmenšen rozměr i estetický výraz celého objektu. Objekt měl pojmout max. 350 lidí. Stavba však nesměla být nápadná aby nebudila pozornost, nesměla mít vysokou věž, zvonici, obsahovat výrazné náboženské symboly atp.
Po plodných diskusích mezi tehdejším děkanem P.Stanislavem Česlíkem, autorem projektu arch Michalem Sborowitzem, Haide Manlovou a autorem řešení interiéru Bořivojem Rakem byl vytvořen návrh na projekt. Ten však pro nezájem investora nebyl realizován a byl neustále omezován a odkládán. K obratu došlo po roce 1980.
Pro budovu nového kostela bylo použito jednoduché tvarové prvky. Je to jednoduchá trojlodní budova inspirovaná dispozicí raně křesťanské baziliky a románským tvaroslovím s mělkou nikou baptisteria s dodatečně vestavěnou emporou. Stavba měla být provedena výhradně v rámci akce Z s nesmírným počtem brigádnických hodin, kromě p. Česlíka a farníků přispěl se svojí partou dobrovolníků pan Černý (snad odněkud z Moravy) stroje a techniku zapůjčili doly.
V červnu 1983 bylo vystaveno stavební povolení, do konce srpna sahaly obvodové zdi do výšky čtyř metrů. V duben 1986 byla dokončena střecha a zakryta měděnou krytinou, kterou zhotovil zručný klempíř pan Ryšánek rodák od Hradce Králové. V roce1987 byli položeny mramorové podlahy. V následujícím roce 1988 prodělala změnu vnější úprava. Bylo zasazeno kruhové okno a mramorem obloženy vnější fasády.
Řešení interiéru, které mělo být pojato v pokoncilním ekumenickém duchu Jana XXIII se ujal mostecký sochař Bořivoj Rak. I uvnitř se uplatnily jednoduché tvary a motivy. V čele presbitáře stál rozměrný stylizovaný kříž, ze kterého vycházeli
tři vzájemně propletené kříže což mělo symbolizovat kalvárii a Marii s Janem pod křížem. V interiéru a na mobiliáři dominovaly tři barvy: bílá jako čistota, zelená jako naděje a stříbrná jako Boží slovo.
V průběhu celé stavby byly doby, kdy stavba jakoby rostla z vody a v příštím období zas jako by usnula. Nakonec po všech peripetiích spojených se stavbou nového kostela, kdy do něho bylo vkládáno obrovské úsilí všech zúčastněných ať při jednání s úřady, při vytrvalosti každodenních modliteb, osobních obětí, tužeb i potu byl kostel k nezměrné radosti věřících 9. prosince roku 1989 vysvěcen litoměřickým biskupem mons. ThDr. Josefem Kouklem a prostorem nového chrámu Páně se nesla slova slavného chorálu - Svatý Václava nedej zahynouti nám ni budoucím.
Jako každá budova, žil i nový kostel svým vlastním životem, v průběhu druhé poloviny devadesátých let v době děkana P.Bečváře došlo k ozvučení objektu, výzdoba interiéru se doplnila o několik soch. Po příchodu nového děkana P. Bártka proběhla velkorysá změna barev a vybavení interiéru i úprava exterieru. Tato změna si našla své kritiky v odborné veřejnosti i mezi farníky, kteří nastalé změny hodnotili jako pošlapání původní myšlenky. Na obranu uskutečněné změny musím dodat, že výsledný efekt byť má své nedostatky působí mnohem přívětivějším dojmem než původní řešení.
Zasvěcení nového kostela sv. Václavu nebylo náhodné, ale navazovalo na tradici nejstaršího kostela ve starém Mostě, který byl také jako poslední z kostelů ve městě uzavřen (1977). Stavba nového mosteckého kostela sv. Václava byla údajně jedinou sakrální novostavbou v Čechách, která byla vybudována v normalizačním období. V souvislosti s tím je mezi některými farníky známé také neoficiální pojmenování stavebního slohu a období ve kterém je nový kostel vybudován, vzhledem k následným společenským změnám se ujal odpovídající název „pozdní socialismus."
Po dostavbě a vysvěcení proběhl v rámci večerních televizních novin krátký šot, který informoval o nově vybudovaném kostele v Mostě. Mnoho lidí, kteří po vysvěcení přišli do nového kostela zažilo estetický šok, který je přivedl do rozpaků.
Někteří jej už nerozdýchali a ztratili o bohoslužby v novém kostele zájem. Většina se však snažila vytvořit si k tomuto místu pozitivní vztah a to i přes to že kostel působil chladným, nic neříkajícím, cizím a nepříliš pohledným dojmem (ale to je asi věc názoru).
Novým kostelem se stala mostecká farnost viditelnější, mnoho lidí, kteří do té doby nežili aktivním duchovním životem ani nevěděla, že ve městě působí katolická církev. A tak si někteří, kteří byli farnímu životu z nejrůznějších příčin vzdáleni nacházeli svou cestu ke kostelu, ti statečnější i do kostela a časem i ke svátostem. Porevoluční eufórie přivedla do kostela lidi s nejrůznějšími i nereálnými očekáváními, které také ne vždy byly naplněny a tak po vyprchání oné eufórie ztratili o farnost a bohoslužby zájem. Jiní vytrvaly a našli si ve farním společenství své místo.
Teprve po dostavení kostela se mostecká farnost stala opět skutečnou farností se vším všudy, Tedy s knězem, farou, farníky i kostelem. Od uzavření posledního kostela ve starém Mostě až do této doby to byla vlastně jen mostecká fara, kde se odehrával stísněný život farnosti. Bohoslužby v novém kostele se nyní uskutečňují v důstojném liturgickém prostoru, Uskutečňují se zde i příležitostné kulturní akce pro širokou veřejnost. Blízkost fary umožňuje setkávání farníků na různých úrovních. Život farnosti tak dostal mnohem více možností a prostoru pro naplňování svého poslání a úkolů.
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět