Eugen Gutmann byl německý bankéř. Narodil se 24. června 1840 v Drážďanech, zemřel 21. srpna 1925 v Berlíně .
Majitelé většiny kuxů Gutmannové prodali v roce 1934 část svého majetku (50 kuxů) Duchcovské uhelné společnosti v Teplicích a ostatek ústeckým Petschkům, kteří měli od roku 1921 monopol na prodej všeho zde vytěženého uhlí. V rámci tzv. „arizace" Petschkova majetku byl v roce 1941 všechen majetek této firmy prodán Sudetoněmecké báňské akc. společnosti (SUBAG) v Mostě.
Wilhelm Gutmann
Wilhelm Gutmann, celým jménem Wilhelm Isak Wolf Gutmann (18. srpna 1826 Lipník nad Bečvou – 17. května 1895 Vídeň) byl významný moravský a rakouský podnikatel a průmyslník.
Začátky
Wilhelm Gutmann pocházel z významné rodiny lipnických židů. Jeho otec obchodoval s textilem. Wilhelm studoval teologii v Uhrách , ale ta ho příliš nezajímala a tak začal působit nejprve jako vychovatel a později jako vedoucí administrativní pracovník na statku s pivovarem u svého vzdáleného příbuzného. Pak se osamostatnil a začal ochodovat s obilím. Příliš se mu však nedařilo. Vše se zlepšilo až začal obchodovat se sádrou. Později přidal i uhlí, díky kterému zbohatl.
Obchod s uhlím
Uhlí dovážel Wilhelm do Rakouska z Horního Slezska. Zdejší uhlí bylo levnější než domácí uhlí, a proto ho začali hojně odebírat domácí firmy i drobní odběratelé. Prodej uhlí probíhal komisním způsobem. Od roku 1856 začal prodávat uhlí z dolů společnosti Severní dráhy císaře Ferdinanda a později i od dalších těžařů ostravsko-karvinského revíru. S Wilhelmem začal podnikat i jeho mladší bratr David. Později jejich firma „Gebrüder Gutmann" zakoupila vlastní doly v Horním Slezsku. Uhlí v nich těžené začala pro jeho kvalitu distribuovat po celé monarchii domácnostem. Firma si zakládala na kvalitě svých služeb: odběrateli bylo objednané zboží doručeno do 24 hodin. Firma později také začala distribuovat uhlí vytěžené v uherském Banátu. V šedesátých letech pak bratři Gutmannové natolik zbohatli, že začali investovat do řady jiných průmyslových odvětví. Například roku 1873 se podíleli s rodinou Rothschildů na vzniku „Vítkovického horního a hutního těžířstva" (Vítkovických železáren). Wilhelm stál také u založení „Spolku rakouských průmyslníků v hornictví, hutnictví a strojírenství", který hájil zájmy podnikatelů z těchto oborů. V roce 1878 pak byli Wilhelm a jeho bratr povýšeni za zásluhy o rozvoj průmyslu do rytířského stavu. Na počátku devadesátých let firma bratří Gutmannů zaměstnávala kolem 50 000 zaměstnanců. Jeho dcera Elsa se roku 1929 provdala za liechtenštejnského knížete Franze I.
Charitativní činnost
Wilhelm podporoval řadu charitativních podniků. Mimo jiné spoluzaložil židovské učiliště, sám pak založil dětskou nemocnici ve Vídni, ústav pro přestárlé v Lipníku atd.
Nová šlechta
Gutmannové starší linie
Skutečná sláva bratří Gutmannů začíná v polovině 50. let, kdy nejdříve podnikatelé bratři Kleinové a po nich i rakouský stát prodali své doly na Ostravsku Společnosti Severní dráhy císaře Ferdinanda. Wilhelmovi se podařilo uzavřít s ředitelstvím této společnosti dohodu, na základě které roku 1857 převzal veškerý její obchod s uhlím. Rostoucí povinnosti jej přiměly k rozhodnutí přibrat k podnikání mladšího bratra Davida a oba pak založili společnou firmu „Gebrüder Gutmann, Wien“. Dalším významným partnerem Gutmannů se stala Společnost rakouských státních drah. Na přelomu 60. a 70. let se bratrům podařilo prostřednictvím výhodných kupních a nájemních smluv ovládnout téměř polovinu těžby uhlí a výroby koksu v ostravsko-karvinském revíru. Ve stejné době se také zrodila dlouholetá spolupráce Gutmannů s Rothschildy, kteří – sami příliš zaneprázdnění finančními aktivitami – na Gutmanny do značné míry přenesli odpovědnost za chod svých báňských a hutních podniků. Tím byly položeny základy jednoho z největších průmyslových gigantů Evropy, Vítkovického horního a hutního těžařstva.
Bratři Gutmannové se ale nezabývali jen obchodem. Byli také aktivními účastníky řady společenských, náboženských a charitativních podniků, v jejichž prospěch upsali desetitisíce zlatých. Právě z tohoto důvodu udělil císař oběma bratrům řád Železné koruny III. třídy. Wilhelm Isak Wolf Gutmann získal 8. září 1877 a na jeho základě pak požádal o nobilitaci. Listinou ze 4. ledna 1878 byl povýšen do rytířského stavu s predikátem rytíř (Ritter von) a byl mu udělen erb:
Zlato-červeně polcený štít. V pravém poli vyrůstá z dělící čáry černý orel s červeným jazykem. V levém poli je břevno provázené nahoře hvězdou, dole kotvou s příčným břevnem a závěsným kruhem - vše zlaté. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Na pravé s černo-zlatými přikrývadly jsou dvě zavřená orlí křídla - přední černé, na kterém je zkřížené zlaté kladívko a mlátek, zadní zlaté. Z levé s červeno-zlatými přikrývadly vyrůstá zlatý lev s červeným jazykem. Pod štítem je zlatá páska s černým heslem Semper progrediens.
Kromě podnikatelských aktivit byl Wilhelm významným mecenášem. Podporoval židovskou náboženskou obec ve Vídni, jejímž předsedou byl v letech 1891-92. Podporoval i řadu kulturních a vzdělávacích institucí židovské obce v Ostravě a v Lipníku nad Bečvou. Založil také filantropický ústav v Doblingu, dětskou nemocnici ve Vídni, ústav pro invalidy v Křemži a řadu dalších institucí. Aktivně ale také obhajoval zájmy svého stavu a byl spoluzakladatelem Spolku rakouských průmyslníků v hornictví, hutnictví a strojírenství roku 1873. Na vídeňské Ringstrasse si nechal v letech 1869–71 vystavět architektem Carl Tietzem honosný novorenesanční palác.
Wilhelm rytíř Gutmann byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Eleonorou Latzkovou (1826-1867) měl syny Bertholda (1856-1932) a Maxe (1857-1930) a dcery Berthu (1860-1864) a Rosalii. Rosalie (1862-1923) uzavřela vysoce prestižní sňatek s francouzským námořním kapitánem Roberta Charlesem de Fitzjames (1835-1900), přímým potomkem vévody Jamese Fitzjamese, vévody z Berwicku, nemanželského syna anglického a skotského krále Jakuba II.
Wilhelmovým pokračovatelem v oblasti podnikání byl mladší syn Max. Po absolvování polytechniky ve Vídni v letech 1879-83 absolvoval hornický a hutnický kurz na báňské akademii v Leobenu v Rakousku. Od roku působil v rodinné firmě a v roce 1888 se stal jejich společníkem. Zastával i významné posty v rakouském Průmyslovém klubu a byl členem prezidia Ústředního svazu majitelů a v roce 1917 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny Říšské rady. Zabýval se i otázkou sociálních poměrů horníků a otázkami pracovní doby a sociálního pojištění. Za svou podnikatelskou, společenskou a humanitární činnost byl Max vyznamenán komturským křížem Řádu Františka Josefa a za první světové války také nejvyšší stupeň Čestného vyznamenání za zásluhy o Červený kříž – hvězdu. Byl také majitelem dolnorakouských zámků a velkostatků Droß a Jaidhof.
Max Gutmann uzavřel mírně skandální sňatek s dcerou herce dvorního divadla Ernsta Hartmanna (a katoličkou) Emilií (*1876), se kterou měl syny Ernsta a Wolfganga a dcery Elsu, Eleonoru a Helenu. Maxovým nástupcem ve správě rodinného jmění byl syn Wolfgang (1906-1964).
Ve druhém manželství Wilhelma Gutmanna s Idou Wodianerovou (1847-1924) se narodili synové Moritz (1872-1942), zavražděný za druhé světové války nacisty a Rudolf (1880-1966). Rudolf se podobně jako jeho otec se zabýval podnikáním, ale vlastnil také také rozsáhlé pozemky a byl majitelem panství Kalwang ve Štýrsku a Piesting v Dolních Rakousích. Zřejmě nebyl zrovna jednoduchou osobností a svým příbuzným ale způsobil i řadu potíží. Přestože měl podle zprávy ministerstva spravedlnosti z roku 1908 dobrou pověst, byl v letech 1901 a 1908 opakovaně potrestán pokutou za ublížení na těle“. Roku 1901 navázal poměr s tehdejší studentkou vídeňské konzervatoře Eleonorou Weymannovou. Svůj poměr nikdy nelegalizoval, přestože se mu během několika let narodily dvě dcery – roku 1902 Eleonora a roku 1903 Gertruda. Obě nesly matčino jméno a otec neprotestoval proti tomu, aby byly, stejně jako jeho milenka, katolického vyznání. Není zcela jasné, proč k uzavření manželství nedošlo. Náboženské důvody v tomto případě zřejmě nehrály největší roli, zásadní bylo vzájemné odcizení. Problematický status svých dětí Rudolf vyřešil tím, že na ně převedl úctyhodnou částku 396 000 korun a roku 1908 požádal ministerstvo spravedlnosti o jejich legitimaci. Nejvyšším rozhodnutím z 5. září 1908 císař František Josef obě dívky uznal za legitimní Rudolfovy potomky a povolil jim užívat jméno a erb Gutmannů.
Z manželství s Idou pocházely i dcery. Marianne (*1871) se provdala za britského šlechtice židovské víry sira Francise Montefiore, jehož předek Moses Montefiore, šerif v Londýně a Middlesexu, byl roku 1837 povýšen na rytíře a roku 1846 získal hodnost baroneta. Nepochybně nejzajímavější byl osud nejmladší dcery Elisabeth (1875-1947). Nejprve se provdala za uherského šlechtice Gézu Erose de Bethlenfalva (†1908) a po jeho brzké smrti navázala dlouholetý intimní vztah s Františkem princem Liechtensteinem (1853-1938). Pro odpor rodiny byl ale svazek prostřednictvím sňatku legitimován teprve roku 1929, kdy František nastoupil na lichtenštejnský trůn.
Gutmannové mladší linie
Přestože Gutmannové nedosáhli na stupnici šlechtické titulatury tak vysokých met jako Rothschildové či Königswarterové, je možné pokládat je za jedny z nejvýznamnějších průmyslníků druhé poloviny 19. století. Přitom počátky rodu byly více než skromné. Za zakladatele rodu můžeme považovat Isaaka Gutmanna, původem z Kolína nad Labem, který se někdy ve druhé polovině 18. století přiženil do židovské rodiny v Lipníku nad Bečvou a získal zde familiantské právo. Díky finančním prostředkům svého tchána získal ve zdejší obci významné postavení. Jeho podnikatelský zájem se soustředil zejména na obchod s textilem – věnoval se nákupu uherské surové vlny a prodeji vlněných tkanin, především flanelu. Jeho dědicem a nástupcem se stal syn Marcus Leopold (okolo 1774-1838), který si v Lipníku zřídil i dílnu na výrobu vlněných látek. Byl dvakrát ženatý.
Jeho první manželkou byla od roku 1806 s Lea Kuniginová, se kterou měl dceru, druhou od roku 1823 Dobrisch Franklová (1799-1853), původem z velmi vážené kroměřížské židovské rodiny. V manželství s Dobrisch se Marcusovi narodili synové Wilhelm Isak Wolf (1826-1895) a David (1834-1912). Ve druhé polovině 30. let ale postihl Gutmannovu firmu úpadek a krátce nato Marcus Leopold zemřel. Jeho starší syn Wilhelm, předurčený pro pokračování v rodinné rabínské tradici, proto musel odejít ze studií a aby rodinu zajistil, začal se věnovat podnikání. Po nesnadných začátcích nastal koncem 40. let 19. století nečekaný obrat. Wilhelm Gutmann se tehdy stal renomovaným obchodníkem se sádrou, obilím, ale zejména s uhlím, které se mělo stát hlavním předmětem obchodního zájmu Gutmannova obchodního klanu.
Burke, sir Bernard, A genealogical and heraldic Dictionary of the Peerage and Baronetage of the British Empire, London 1860.
Krejčík, Tomáš, „Neue“ Adel in Böhmen, Mähren und Schlesien im 19. Jahrhundert, in: Études Danubiennes, tôme XIX, Nr. 1/2, 2003, s. 49-58.
Myška, Milan a kol., Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, Ostrava 2003.
Zářický, Aleš, Wilhelm a David Gutmannové aneb jak dva chudí lipničtí židé k rytířským titulům přišli, in: Genealogické a heraldické informace 2004, s. 27-32.
Županič, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006.
Poslední komentáře
1 rok 49 týdnů zpět
5 let 14 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 28 týdnů zpět