Historie Litvínovska

V roce 1966 dosluhovala pomalu po čtyřicetiletém provozu ervěnická elektrárna, a její původní úkol, dodávat proud našemu hlavnímu městu, přešel na nově vybudované velkoelektrárny a na řadu hydrocentrál vltavské kaskády. Územní úpravou okresních hranic v roce 1960 přešla z chomutovského do mosteckého okresu, do jehož nejmladší historie se už dříve neblaze zapsala svými kouřovými plyny a popílkem ničícím porosty celé horské oblasti. Likvidace elektrárny vyvolala zájem o její vznik i o počátky elektrifikace v našem okrese vůbec a dnešní článek je pokusem podchytit všechna data od prvních zpráv (kolem r. 1880) až do doby, kdy se roztočila kola ervěnické centrály (r. 1926), tehdy největší a nejmodernější na půdě Československa.

Podle seznamu státních zaměstnanců z roku 1880 zastával v Mostě místo vedoucího poštovního úřadu vrchní oficiál Bedřich Králik. Byl to jistě dobrý úředník, dotáhl to na vrchního správce pošt, ale také velmi podnikavý muž, který začátkem osmdesátých let minulého století založil koncesovaný elektrozávod pod firmou Bedřich Králik a syn, otevřel na I. náměstí v Čp. 1 a 2 vlastní kancelář a zřídil dílny Na ptáku čp. 726. Jako telegrafista (tenkráte se všechny zprávy přenášely morseovkou; telefon byl zaveden až od r. 1889) byl absolventem techniky, což mu dalo možnost získat potřebnou koncesi, nepochybně se svolením Ředitelství pošt a telegrafů v Praze. Podnik, jehož služby brzy vyhledávaly doly a závody od Ostí až po Sokolov, se velmi rychle rozvíjel d přestěhoval se v roce 1900 do prostornějších a lépe vybavených místností ve vlastní nové budově v Tylově ulici (dnes sídlo redakce Rozvoje). V roce 1909 přešla firma do majetku Josefa Fischera,a své dobré jméno si udržela až do konce první republiky.

Králik se stal iniciátorem elektrifikace na Mostecku. Z různých drobných zpráv je zřejmé, že zaváděl a opravoval na dolech a závodech elektrická slaboproudá zařízení jako telegraf, telefon, signální zvonky, požární automaty ap. Zabýval se též osvětlovací technikou, právě obohacenou o žárovku (1879) vynalezenou Edisonem a předváděnou r. 1881 na Světové výstavě v Paříži. Z pamětní knihy J. M. Braunera dovídáme, že poprvé v květnu 1883 zkoušel v Hospodářském cukrovaru instalované elektrické osvětlení, v Červnu téhož roku dokončil stavbu elektrického zařízení na Dole Julius II (Mistr Jan Hus) a o rok později na Dole Anna (Vrbenský) v Souši.

Další parní elektrárna vznikla v roce 1895 na Dole Habsburg (Minerva) a v r. 1904 montovala První Brněnská strojírna první turbinu (generátor dodala firma Siemens-Schuckert) na Dole Alexander ( President Gottwald, u Hrdlovky) Mostecké těžařské společnosti. Počet a výkon takových závodních elektráren sloužících z počátku jen k osvětlování se teprve rozvojem uhelného průmyslu rozrostl, stále ve větším měřítku poháněla elektřina rumpály, Čerpadla, větrníky a dílenské stroje a některé z těchto důlních elektráren v pozdějších letech dodávaly také do veřejné sítě.

Ke stavbě prvních větších elektráren došlo na sklonku minulého století, byly převážně místního významu a vyráběly proud stejnosměrný o napětí 60 až 110 voltů. První takovou elektrárnou v českých zemích byla elektrárna města Žižkova, postavená r. 1889. V naší oblasti to byly elektrárny v Mostě, Litvínově a Horním Jiřetíně.
V 19 století vedla těžba uhlí k značnému rozmachu průmyslu na území mosteckého revíru, rozrůstaly se osady a počet obyvatel ve městě i v okolí se stále zvyšoval. V městské radě se r. 1891 zrodil plán na výstavbu úzkokolejné okružní malodráhy3), která by zajistila dobré spojení mezi Litvínovem, Horním Jiřetínem a Mostem a také dělníkům usnadnila cestu do práce. Podle původního návrhu měla být poháněna parou; projekt byl dobově přeměněn na pohon elektrický a v roce 1889 předán k provedení firmě Elektrizitäts-Ges. Union ve Vídni s doložkou, aby zavedla též ve městě elektrické osvětlení4).

Na doporučení vídeňské firmy ustanovila se akciová společnost s názvem Mostecká pouliční dráha a elektrárenská společnost, která převzala veškerá práva a závazky města Mostu vyplývající z koncese ministerstva železnic a stala se majitelkou mostecké elektrárny a pouliční dráhy, která v srpnu 1901 zahájila provoz na trati Most—Litvínov—Janov. Výnos malodráhy závislý na hospodářské úrovni revíru neuspokojil vždy akcionáře, dráha nebyla proto vedena dále do Horního Jiřetína, ač by si to bylo obyvatelstvo přálo; zato elektrárna se dobře rozvíjela a v r. 1929 dodávala proud do 60 obcí i do města Žatce. Výhodou pro elektrárnu, zařízenou na spalování uhlí, bylo, že si vlastními vlaky dovážela palivo z Dolu Julius III (Kopisty), a to hlavně v nočních směnách, kdy osobní doprava na trati pouliční dráhy byla omezena. Jak elektrárna, tak električka jsou již mimo provoz.

V Litvínově, kde mimo těžby uhlí se rozvíjel textilní průmysl, usnese se městská rada 7. dubna 1898 zavésti ve městě elektrické osvětlení na místo gazolinových lamp a postavit vlastní elektrárnu. Podle smlouvy uzavřené s vídeňskou firmou Siemens & Halske vyrostla blízko továrny na klobouky Keller a spol. (v dnešní Ukrajinské ulicí) a zahájila provoz již začátkem r. 1899. Síť se rychlé rozrůstala, neboť sousední obce, které poznaly výhody elektrifikace, žádaly o připojení. Od r. 1901 do r. 1910 sé připojily Chudeřín, Dolní Litvínov, Lom, Louka, M. Radčice, Libkovice, Břežánky, Loučná a Meziboří. Také stoupající spotřeba v městských domácnostech (Litvínov čítal v r. 1910 10 519 obyvatel) si vyžádala rozšíření centrály, jež bylo uskutečněno v roce 1911.

V dalším desetiletí se však ukázalo, že provoz se stává neekonomický, neboť íj dovoz uhlí povozy zatěžoval příliš zvyšující se výrobou energie. K řešení této otázky nabízely městu dvě firmy dodavku proudu, a to E. Q. Piek v Litvínově (Benar) ze své závodní centrály a Severočeské energetické závody Děčín z trmické velkoelektrárny. Aby se mohlo všechno obyvatelstvo podílet na řešení, svolala městská rada dne 10. 9. 1923 veřejnou schůzi, kde po delším jednání radní přijali nabídku děčínské firmy, jakožto čistě elektrárenského podniku. Na schůzi prosazovala malá skupina, podporována českými zástupci, dodržení smlouvy z r. 1898, podle které připadne elektrárna po 40 letech bezplatně městu, a opírala svůj návrh o předpokládanou dodávku proudu pro plánovanou elektrizovanou železniční trať z Louky do Hory sv. Kateřiny a možností spojit elektrárnu s nejbližší stanicí vlečkou pro vagónové dodávky uhlí.

Ač trasa byla již určena, k výstavbě horské dráhy nedošlo.Sloučením firmy Siemens, elektrárenské podniky spol. s r. o., která od r. 1908 spravovala litvínovskou elektrárnu, se Severočeskými energetickými závody, přešla elektrárna do rukou nového majitele, který strojovnu zrušil a v budově zřídil rozvodnu pro litvínovskou oblast, ještě dnes tomu účelu sloužící. Odběratelům vyměnil žárovky a upravil některé přihlášené spotřebiče na nové napětí 220 voltů.

V roce 1908 postavilo město Horní Jiřetín v bezprostředním sousedství nádražního areálu malou, ale výkonnou tepelnou elektrárnu, která dodávala proud do okolních obcí a především do horské, v tomto směru dlouho opomíjené oblasti6). Dovoz uhlí železnicí byl snadný a levný, město jej odebíralo z dřínovského dolu Grohmann (Koňev), s kterým mělo též smlouvu o vzájemné výpomoci v případě poruch v dodávce proudu. Dálkové vedení měřilo 17 km, místní sítě 48 km, 500 motorů a 300 různých spotřebičů bylo připojeno. Elektrárna byla v roce 1945 likvidována.

Soustavná elektrizace se stala po první světové válce hybnou silou hospodářského života v naší republice. Stále stoupající potřebě nestačilo již" zařízení, jež dodávalo energii průmyslu středních Cech a hlavně Praze. Holešovická elektrárna, která při svém založení byla velkolepým podnikem, stala se během let nedostatečnou jak po stránce výrobní, tak i provozní. Rozhodovalo se o její rekonstrukci, o vybudování hydrocentrály na Vltavě a do třetice o výstavbě elektrárny, zařízené na spalování odpadového uhlí přímo na některém dole a přenosu vyrobené elektrické energie vedením o vysokém napětí do hlavního města.

Komise, která se tímto problémem zabývala, zavrhla využití vodní síly, 1 au je nejlacinějším zdrojem energie, pro nestálost průtoku vody a také přestavbu elektrárny v Praze, jež by byla příliš nákladná a dovoz uhlí při vysokých železničních tarifech neekonomický, schválila ale plně návrh třetí. Nyní šlo ještě o volbu vhodné uhelné pánve, ve které by se měla elektrárna umístit. Uvažovalo se o několika revírech, z nichž po mnoha studiích se nejvýhodnější ukázala hnědouhelná pánev mostecko-chomutovská, která má velké množství odpadkového uhlí (mouru a lupku), jež mohla projektovaná elektrárna výborně zužitkovat.

Ustanovila se akciová společnost Ústřední elektrárny v Praze, v níž byl československý stát zúčastněn nadpoloviční většinou kapitálu; ta ihned vyjednávala o umístění elektrárny, a to většinou se státními doly. Po delším jednání došlo k uzavření smlouvy s povrchovým Dolem Hedvika (Důl čs, armády) založeným v r. 1902, v jehož bezprostředním sousedství na katastru obce Ervěnice také došlo k výstavbě v letech 1923 až 1926.
Při zakládání zdiva a desek pro kotelnu a strojovnu narážela stavba na velké potíže, neboť se ukázalo, že půda v určených místech je neúnosná a nestejná. Teprve rozsáhlými betonářskými pracemi a pilotováním měkké půdy bylo do- cíleno postačující nosnosti základů pro váhu obrovských 18 kotlů a mohutných turboagregátů. Tyto práce výstavbu značně zdržely a zdražily.

Velmi snadno řešitelná byla doprava uhlí, konala se přímo z lomu po šik- I mých výtazích do bunkrů kotelny. Dostatek uhlí byl na léta zajištěn lomem 1 Hedvika, případně i sousedními doly. Hedvika sama při denní těžbě (1925) 350 vagónů měla pro elektrárnu k dispozici 125 až 175 vagónů odpadové směsi z mouru, lupků (vyvážely se doposud na haldu a horších druhů uhlí o výhřevnosti asi 3200 kalorií.
Nové potíže nastaly při řešení otázky zásobování vodou, které bylo při výkonu 30 000 KW asi 2300 hl.za hodinu zapotřebí. Ani blízké rybníky ani říčka Bílina nemohly poskytnout dostatek vody po celý rok. Nezbylo nakonec, než postavit 22 km dlouhý vodovod k řece Ohři a pomocí čerpadel, umístěných ve vodárně v Tvršicích u Žatce, zajistit potřebné množství vody. Současně byla u centrály zřízena velká otevřená nádrž s vodní rezervou na 3 — 4 dny. Nesmíme také zapomenout na chladicí věže, původně dřevěné, nutné pro koloběh vody, jež tvoří třemi vysokými komíny (od 25. 9. 1966, kdy byl jeden komín zbořen, pouze dva komíny) charakteristickou siluetu elektrárny.

Transformátory v rozvodně měnily proud z generátorů o napětí 6300 V na 110 000 V. Dálkové vedení bylo 84 km dlouhé a přenášelo celou energii do pražské transformační stanice, kde se opět převáděla na nižší napětí pro spotřebitele. Vedení bylo dvojité (jedno rezervní) a zavěšeno na pevných železných stožárech mřížových, normálně 21,5 m, ale také 40 m vysokých, vzdálených od sebe 230 m a při přechodu Vltavy 430 m. Touto cestou proudilo 9,5 miliardy kWh elektřiny do našeho hlavního města.

Počáteční výkon elektrárny s jednou kotelnou a třemi turbogenerátory činil 45 000 KW; stavba byla provedena tak, aby dle potřeby mohla být rozšířena a docílen dvojnásobný až trojnásobný výkon.
Celkové náklady výstavby Činily 190 miliónů Kčs. Peníze zůstaly až na malou částku v rukou domácího průmyslu, jemuž se podařilo takřka úplně samostatně vybudovat ervěnickou elektrárnu, která při zahájení provozu v roce 1926 byla chloubou československé energetiky a měla se stát základním kamenem jednotné a racionální elektrizace v ČSR. Teprve socialistickou výstavbou elektrárenského průmyslu byl uskutečněn tento perspektivní plán.

1

2

3

/gallerous/get_image/Pocatky_elektrifikace_na_Mostecku.jpg/normal/gallerous/get_image/Pocatky_elektrifikace_na_Mostecku2.jpg/normal/gallerous/get_image/Pocatky_elektrifikace_na_Mostecku3.jpg/normal