Architekt Billy, na konečné v Litvínově, vymyslel na střeše takovýto "parčík" . Chybí ale lavičky, či případně nějaký strom, jenže ten by mohl prorůst do obchodu..:-)
Studny, studánky a prameny
Na horizonty mělkých podzemních vod je vázána většina pramenních vývěrů, které byly zejména v minulosti využívány obyvatelstvem jako zdroje pitné vody (studánky, studny) či vodárensky podchycené k zásobování sídelních aglomerací pitnou vodou. Studní se leckde využívalo i po zřízení vodovodních řadů. Např. v dnes již neexitujících Holešicích bylo ještě ve třicátých letech minulého století 43 soukromých, 2 železniční a jedna obecní studna. Jejich hloubka se pohybovala mezi 3 - 8 m a některé z nich byly staré přes 100 let. Pro relativní tvrdost vody v tomto území sloužily studny v posledních obdobích jako zdroj užitkové vody.
Podobně v Malém Březně byla sice studna skoro u každé usedlosti, avšak pro silnou mineralizaci (síranová se značným obsahem železa a slanou chutí) se používala jen k napájení dobytka. Ve dvou případech byla údajně přímo škodlivá i pro dobytek, takže majitelé používali vodu z obecního rybníka. Na vaření a k pití se brala jen voda z obecních studní v hostinci, ve dvoře a na vinici (zjevně zahloubeny do miocenních mezi-ložních písků).
Jelikož obecní studny měly ještě na přelomu 19. a 20. stol. aktivní přeliv, odebírali odtud za poplatek vodu i obyvatelé sousedního Vysokého Března, kde neměli žádné studny. Uvádí se, že pitná voda se sem vozila i ze studny komořanské kyselky, kde se odebírala bezplatně. Údajně měla lepší chuť než kupovaná břvanská kyselka. Po ztrátě i tohoto zdroje se v následujících suchých letech jezdilo povozy pro vodu na mytí do řeky Bíliny u Nového Sedla. V nedalekých Sušanech bylo původně 26 studní ve dvorech a 4 na volných prostranstvích.
Kromě krušnohorské části většina zdrojů pitné vody na Mostecku během posledních dvou století zanikla v důsledku rozvoje industrializace, intenzivní hornické či jiné inženýrské činnosti. Na jiných místech jsou tyto zdroje využívány dodnes nejen individuálně (převážně jako užitková voda), nýbrž i vodárensky. Platí to zejména pro horskou část okresu. Vodárensky jsou dosud jímány u Českého Jiřetína. Kačura zmiňuje v širším okolí Českého Jiřetína a Flájí pramenní přelivy v údolích zakrytých minimálně mocnými hlinitými štěrky a svahovými sutěmi. V kombinaci s dalšími zdroji jsou využívány v Brandově či Meziboří nebo v Písečné.
Při krušnohorském úpatí jsou podle Kačury do proluviálních sedimentu zahloubeny jímky vodovodů pro Horní Jiřetín (další jsou přímo v obci, viz dále), Litvínov a Horní Lom. K tomu nutno dodat, že hlavní zdroje pitné vody, resp. nejvýše situované jímací objekty, měl Lomský vodovod téměř až na krušnohorském rozvodí okolo 900 m n.m. jižně a východně od vrcholu nejvyšší hory Mostecka Loučné.
Do 60tých let byl do úpatních sutí situován vodojem u Dřínová. Rezervní, či odstavené, jsou již zmíněné jímací objekty v Horním Jiřetíně . Jako příklad studánek vázaných na vývěry ze sutí, dnes vesměs zaniklých, možno připomenout studánku na severním okraji Rudolic využívanou do poloviny 20. stol., nebo podchycený vývěr nad Oseckou vinicí. Podobně vyvěrá podchycený pramen ze sutí na západním úpatí znělcového vrchu Zlatník .
Funkční je i studánka na jihozápadním okraji okresu u Lužic známá pod jménem Svatý Blažej. Mohutný vývěr z proluviálního kužele Prutového potoka je v proluce střední části Horního Jiřetína . Hibsch zakreslil tehdy známé prameny v jižní části okresu v geologické mapě. Je to pramen východně od někdejší obce Střimice, nad a pod Oseckou vinicí, severně od Rudolic, jihovýchodně od Vtelna, jižně od Velebudic, a dva prameny na severním okraji Reslu.
O četnosti a vydatnosti pramenů v krušnohorské části Mostecka svědčí údaje Klementa - Enze . Tak v okolí Gabrieliny Huti záp. od Brandova za hřebenem Krušných hor bylo ještě v třicátých letech minulého stol. využíváno několik vydatných pramenů. Uvádějí, že studna u hájovny nevysychala ani po napojení na později založené železářské huti (koncem 18.stol.). Mezi další významné prameny zde patřila „Seifertova studna" , sto let stará školní studna 40 let provozovaná „Fischerova studna" , 60 let stará „Sudová studna" a „Frankenbrunnen" .
Kromě toho byla v okolí ještě řada divokých vývěrů, na které lze dodnes narazit v pravobřežním svahu Načetínského potoka až po Brandov. O pramenu mezi Mníškem a Klíny se zmiňuje Kačura . V pánevní oblasti (týká se jen západní části) Klement a Enz koncem třicátých let již nezjistili žádné prameny v Novém Sedle, Holešicích, Malém Březně, Pohlodech, Pesvicích, Sušanech, Ervěnicích, Strupčicích , Hošnicích, ale ani v Červeném Hrádku, Šimperku, Kundraticích či Vysoké Peci.
Třebaže se dnes ve vodárenství využívá k zásobování obyvatelstva povrchových toků (ovšem podstatně dotovaných právě pramenními vývěry v povodí, (viz. Flájská či Janovská přehrada), pro některé obce jsou ještě jedinou zásobárnou právě horizonty mělkých podzemních vod. Podle údajů pracovníků ČVaK v Mostě je pro zásobování obce využívána již zmíněná voda z tohoto horizontu jižně od Českého Jiřetína dvěma jímacími objekty.
Hlavní je v prameništi pod Jestřábím vrchem a sezónně je využíván starý, nově rekonstruovaný objekt „Zámeček" pod Bradáčovem s pramenním zářezem dlouhým přes 30 m. V minulosti byly využívány další jímací objekty zejména na jižním úpatí hor (viz výše).
Individuálně je po rekonstrukci využíván jímací objekt mezi Bečovem a Bedřichovým Světcem na jihovýchodním okraji okresu. Na individuálním zásobování vodou z horizontu mělkých podzemních vod jsou dosud závislí obyvatelé severní části obce Hamr, zvané Písečná (katastr Šumná).
Zásobování vodou královského města Mostu
Pestrou historii zásobování pitnou vodou má samotné město Most. Třebaže leží v dešťovém stínu Krušných hor s průměrným ročním úhrnem srážek sotva 470 mm, právě díky zalesněným svahům hor a sutím, rozvlečeným od jejich úpatí až k Mostu, oplývalo jeho okolí v dávné minulosti dostatkem mělkých podzemních vod . Kromě toho, že se používala i voda z potoků, byly v okolí města četné prameny a přímo ve městě měli leckteří občané vlastní studny. Uvádí se, že veřejné studny byly na všech náměstích, v městském pivovaru, v Barvířské ulici a v Kasárenské ulicí.
Na předměstí jsou zmiňovány na rohu Jezerní ulice a ulice Na Ptáku, Okružní a promenádě u Běly, dále na Pražské a Hřbitovní ulici, na Dobytčím trhu a na Zahražanech. S rostoucím počtem obyvatel v XVlIl. a XIX. století se však zvyšovala i potřeba veřejného zásobování kvalitní pitnou vodou, rozváděnou do obecních kašen (údajně ještě v r. 1866 jich bylo přes 100). Vzhledem k jejich častému znečisťování bylo v mnoha případech zakázáno používat je k pití (právě tak jako vody z povrchových vodotečí). Přívod pitné vody do města se proto orientoval na zdroje mělké podzemní vody, bezprostředně spjaté se vsakem srážkové vody do méně propustných (a tím i méně vydatných) hornin mimo obvod pánve.
První písemná zpráva o stavbě vodovodu je již z r. 1377. Listinou z 8. února t.r. udělil Karel IV. Mostu povolení vybírat od každého přijíždějícího a odjíždějícího povozu poplatky a vybrané peníze použít na dokončení stavby vodovodu. Podle Foitscheka měl být vodovod dokončen v r. 1388 a měl přivádět samospádem vodu z „Panské louky" u Šibeníku jižně od města, a to do kašen na náměstích. Délka vodovodu byla původně 1620m s výškovým rozdílem 17 m. Postupně byl prodlužován, takže v soupisu vodních zdrojů na Mostecku z r. 1812 se uvádí délka dřevěného potrubí 2677 m s výškovým rozdílem 15,75m a měl tehdy zásobovat kašnu na horním rohu minoritního kostela.
Podle údaje z r. 1865 dodával do nemocnice jen necelých 5 m3 vody. Pro zajímavost, třebaže tento zdroj prodělal řadu oprav, fungoval ještě na začátku 20. stol. a po poslední úpravě poskytoval v březnu 1902 dokonce 70,3 m3 den'. Marquardt píše, že pramenní jímka byla zapuštěna jen do hloubky 1,57 m, kde pod 0,8. m mocnou vrstvou ornice byl hlinitý písek s pískovcem, prokládaný sprašovou hlínou. Nepropustné podloží tvořil do hloubky 2 - 2,5 m žlutý mastný jíl . Proto při vydatných deštích a tání sněhu docházelo snadno ke znečištění vody, takže nakonec byla využívána jen jako užitková voda pro hřbitov a nemocnici.
Zpráva o dalším vodovodu je až z r. 1675, kdy správa města povolila kapucínům v Jezemí ulici napojit klášter na Zahražanský vodovod, neboť jejich dvě studny vyschly. Tímto vodovodem (který zjevně existoval již dávno před uvedeným rokem) byla přiváděna do města voda z jímky situované na úpatí Širokého vrchu u Zámeckého dvora na Zahražanech. Vodovod byl dlouhý 1365 m s výškovým rozdílem 38 m. Podle výše zmíněných autorů byla 2 m hluboká sběrná jímka vsazena do znělcového tufu , který překrýval v mocnosti 2m znělcový skalní podklad.
Na něm ležela 0,5 - 0,6 m mocná vrstva štěrku, přes nějž se vsakovala povrchová voda do málo propustných tufů a jimi přefiltrovaná do sběrné jímky. Během staletí však byla zdejší voda natolik kontaminována provozem přilehlého zemědělského hospodářství, že cca od 90. let 19. stol. ji bylo možno používat jen jako užitkovou vodu, podle Foitscheka už od r. 1875.
Dále přiváděl do města mělkou podzemní vodu tzv. Růžodolský vodovod. Kdy byl vybudován není známo. Podle soupisu z r 1812 jím bylo podchyceno šest pramenů v lukách západně od někdejší obce Růžodol, které byly vázány na rozvlečené krušnohorské suti. Jejich štěrky v tomto prostoru vytvářely vrstvu o proměnlivé mocnosti od 0,3 - 3,5 m, s mírně zvlněným povrchem. Zvodnění štěrků mělo trojí původ, jednak to bylo vodami postupujícími frontálně suťovým tělesem od úpatí hor, vzdáleného více než 2km, jednak vsakem srážkové vody v širším okolí a zčásti i poříční vodou nedalekého Bílého potoka. Pokryv 0,3 - 0,4 m ornice však sotva postačoval zabránit znečištění vody při vydatných deštích, oblevách a zaplavení prostoru pramenů při vylití jmenovaného potoka z koryta.
Třebaže v určitém období byl růžodolský vodovod pro Most hlavním dodavatelem pitné vody (po rekonstrukci v r. 1874 přiváděl průměrně 80 m3 den), se zvětšující se hustotou osídleni a neudržováním koryta Bílého potoka se natolik zhoršila kvalita vody, že začátkem 20. stol. se z něho i jako užitková voda brala jen v nejnutnějších případech. Pro úplnost, na začátku 19. stol. byl růžodolský nejdelším vodovodem, neboť měřil 5.252 m. Kromě vody zejména do kašen na 1. a 2. náměstí, dodával od r. 1856 vodu též do městského pivovaru. Samostatné vodovody, využívající mělké podzemní vody, měly statky (dvory) v Čepirozích, Saběnicích a Moravěvsi, patřící městu Most. Obyvatelé těchto obcí měli právo odebírat vodu bezplatně.
Spotřeba vody vzrůstá
Během 19. stol., v souvislosti s růstem počtu obyvatelstva a zejména průmyslu, vzrůstala ve městě povážlivě spotřeba vody. Se zvyšující se spotřebou vody se generelně snižovala hladina mělkých podzemních vod, která vyvolávala další těžkosti. Výkyvy v dodávce vody a její častá znečištění znamenaly pro vedení města jeden z prvořadých problémů. Na opravy a rekonstrukce se vydávaly značné finanční prostředky, aniž by sc dosáhlo trvalejších uspokojivých výsledků. Městská rada se dokonce obrátila na francouzkého proutkaře, momentálně dlícího v Teplicích, aby objevil ve městě vydatný zdroj vody. Dne 8. srpna 1862 navštívil Abbé Richard město a za asistence radních v čele s okresním hejtmanem (a dvěma tlumočníky) prošel celé město. Vytipoval tři místa, inkasoval 500 zlatých a odjel. Na vyznačených místech se vzápětí provedly výkopové práce, ovšem bez kýženého výsledku.
V r. 1865 byl ustaven zvláštní výbor pro řešení vodní otázky. Od něho ještě v témže roce vzešel návrh na podchycení pramenů v Janově uprostřed lesního majetku města. Potrubí z pálené hlíny mělo odtud v délce 11.376 m přivést vodu na svah Hněvína a zde vybudovat vodojem. Předpoklad dodávky vody byl 1.000 m3 den"' a rozpočet vycházel na necelých 94 tis. korun. Radní jej však odmítli s tím, že růžodolské prameny přinesou stejný výsledek s minimálními náklady. Vyžádaný odborný posudek zpracoval v následujícím roce prof. Winkler z pražské polytechniky, který doporučil původní návrh. Radní se však rozhodli koupit v r. 1868 za 11 tis. korun černický Nový mlýn s rybníkem, z něhož se mělo čerpat 800 m/3 den. Brzy se však přesvědčili, že tento zdroj není zdaleka tak vydatný a hlavně kvalitou vody nevyhovuje hygienickým požadavkům. Město v témže roce neuspělo ani ve snaze získat dřínovský pramen Žabák od lobkovické správy.
Přehrada v Hamerském údolí zamítnuta
Naopak nepřijalo ani návrh na postavení sypané hráze v Hamerském údolí, která by zachycovala 8.000 vody převážně z okolních pramenišť. V následujícím roce byl přijat návrh najímání pramenů v Lounickém údolí. Projekt uvažoval s vybudováním dvou nádrží (vodojemů) nad úpatím hor (u Lounic a na Hamerském kopci) a jednou na Hněvíně v Mostě. Potrubí z pálené hlíny mělo být dlouhé 20.800 m. Téměř v závěrečné fázi realizace byly v druhé polovině roku 1871 práce přerušeny, když bylo proinvestováno přes 400 tis. korun. Neosvědčily se totiž roury z pálené hlíny, takže voda do Mostu nedotekla. Podle vyžádaného posudku měly být použity delší kameninové roury a doporučeny byly roury železné.
Nakonec se radní vrátili k růžodolským pramenům a v r. 1874 nechali drážďanskou firmou vyměnit nejen shnilé potrubí z Růžodolu, ale i rozvody do kašen na třech náměstích v Mostě a nahradit je potrubím železným. Náklady sice dosáhly 38 tis. korun, ale do města přitékalo jen 68 - 107 m3/den vody. Pro tehdejší osmitisícové město to však bylo příliš málo, neboť na jednoho obyvatele lak připadalo jen 8,5 - 13,5 l.den '.
Souběžný příliv zejména českého obyvatelstva, související s rozvojem báňského podnikáni, jakož i růst průmyslu a obchodu, znamenal výrazně zvyšující se nároky na spotřebu vody. Nově ustavený výbor pro řešení problematiky pitné vody dostal za úkol znovu prověřit vydatnost pramenů v okolí Lounic, resp. Klínského potoka a Loupnice. Tyto vývěry představovaly dva typy pramenů. Lounické prameny v sousedství zdejšího bezejmenného „potoka" (spíše sezónní vodoteče) byly typickými suťovými prameny a byly zřejmě v kontaktu s pořiční vodou ve štěrkovém loži zdejší vodoteče. Jejich sumární vydatnost se v letech 1882 - 1916 pohybovala v rozmezí 0,64 - 5,75 l.s. Naproti tomu prameny v povodí Klínského potoka (prameny skupiny Mračného vrchu. Studených studní byly přelivovými prameny, vyvěrajícími přímo z trhlin rozpukaných ortorul a metagranitů. Jejich sumární vydatnost ve výše uvedených letech byla 2,77 - 12,5 l.s'. zmiňuje Studený pramen, z něhož dosud odtéká 1,6 l.s. do úpravny v Hamru" a z pramenní jímky u Klínů se odebírá 1,5 l.s .
Z měření v letech 1874 - 79 vyplynulo, že i po mimořádně suchém období r. 1874 (po 134 dnech bez srážek) byla nejnižší sumární vydatnost pramenů téměř 400 m3/den' (v přepočtu na tehdejší počet obyvatel Mostu to bylo 49,7 1 na osobu). Velmi příznivě vyšel i chemický rozbor vody z lounického vodojemu, nevybočující z mineralizace mělkých podzemních vod.
Na základě těchto velmi příznivých výsledků byl, na návrh starosty Pohnerta (který byl členem výše zmíněného výboru), Lounický vodovod 13. září 1879 konečně schválen. S přípravnými pracemi se město obrátilo na zkušenosti německou firmu z Frankfurtu n/M.. která již 1. prosince t.r. předložila projekt s rozpočtem na 315.244,28 K. Za zmínku stojí, že projekt počítal s vydatností 126l/den/osoba. V červnu 1880 bylo vypsáno výběrové řízení s tím, že z projektu byly vyloučeny prameny u Klínů, neboť se město nedohodlo s majiteli mlýnů a pil na přilehlém potoce. Realizaci získala vídeňská firma Ing. A. Freudenthala, která předložila rozpočet na 234 tis. korun, tj. o 56 tis. nižší než frankfurtská firma.
Výměna potrubí (z pálené hlíny za železné) od vodojemu na Hamerském kopci k vodojemu na Hněvíně byla zahájena 14. března 1881, ukončena 2. června téhož roku a „v II hod. dopoledne, k velké radosti obyvatel, byla lounická pramenitá voda dodána" do vodojemu na Hněvíně . Pro úplnost, nabídková cena byla překročena o 44% a celková suma dosáhla 336.633,64 K!
Teprve v r. 1885 bylo dosaženo dohody s majiteli podniků na Klínském potoce (odškodnění stálo městskou pokladnu 32 tis. K). Během pěti týdnů v červnu až červenci byly klinské prameny (Kaltenbrun-nenquellen, resp. prameny Studených studní a Wolkenhugelbrunncn, tedy prameny Mračného vrchu,) svedeny potrubím, dlouhým 3.809 m. do vodojemu na Hamerském kopci . V pozdním létě se ještě podařilo přikoupit tzv. Mechové prameny (Mooz) a nově podchytit prameny Demel a Lesní Celkové náklady na lounický vodovod se tak vyšplhaly až na 375.861,06 K.
Vzhledem k dokompletování vodovodu z horských pramenů označili Ott - Marquardt rok 1885 za mezník v historii zásobování města Mostu pitnou vodou. Zároveň ocenili zásluhy starosty Pohnerta, který „po mnoha ranách osudu v důsledku nevhodných návrhů, svedl nevypovězený boj za otázku pro každou obec tak důležitou, jako je zásobování pitnou vodou a tento boj s mimořádným úsilím dovedl do šťastného konce." Na udržováni a doplňování „mnohaleté práce" byl zřízen vodárenský podnik, jehož vedením byl pověřen Ing. Rumpel a po něm Ing. Ott Za něho byla věnována obzvláštní pozornost hydrologii pramenní oblasti. Založily se srážkoměrné (ombrometrické) stanice v Janově, Křížatkách, Mníšku a Klínech a měřily se odtokové poměry na Hamerském potoce (v r 1910 byl dokonce instalován samozapisovaci hladinoměr).
Nicméně se brzy ukázalo, že otázka zásobování Mostu pitnou vodou nebyla ještě zdaleka úspěšně dořešena. Po suchých letech 1883 - 84 dospěla v r. 1887 situace tak daleko, že od poloviny září do konce listopadu bylo zapotřebí zcela zastavit dodávku vody pro novostavby, zahrady a železnici a částečně omezit dodávku do pivovaru. Když se v následujícím roce uspělo se stavbou Císařských lázní, rozhodlo se o obnovení Růžodolského vodovodu, tj. prohloubení či vybudování nových jímek pramenů a vyměnění litinových rour. 1874 za asfaltované (9. IV. - 15. VI. 1888). Po opětovném zprovoznění studny na Panské louce se v následujícím roce využily litinové roury k zásobování starých kasáren.
Po dalších mimořádně chudých letech na atmosférické srážky (1890 - 92) bylo nuceno město přistoupit opět k úsporným opatřením a 5. srpna 1892 se obrátilo na okresní hejtmanství se žádostí o dočasné snížení odběru vody na pouhých 500 m3/den V r. 1905 byl na Hněvíně postaven vedle dosavadního z r. 1871 nový vodojem, čímž se zvětšil celkový objem na 6.390 m3. Tím bylo možno napojit na horský vodovod i obec Souš, která do té doby jímala vodu ze stárnoucí štoly do Širokého vrchu, dlouhé 320 m. V následujícím roce byly na hněvínský vodojem napojeny i Střimice.
Při daném počtu obyvatel v r. 1906 připadlo při minimálním množství dodávané vody 750 mden ' jen 30,61 na osobu. Ve skutečnosti spotřeba překročila 43 1. Spolu s výstavbou nových dragounských kasáren, vznikem a provozem nového průmyslu spělo vše k tomu, že nedojde-li k výraznému zvýšení dodávek vody, bude se muset v následujících letech citelně omezit odběr vody. Kromě toho suchá období v posledních letech měla za následek značný pokles vydatnosti krušnohorských pramenů. Na tom se ještě podílely silné mrazy, během nichž v některých letech zamrzla voda na určitou dobu dokonce v puklinách skalního masívu.
Stavba přehrady
Nakonec obecní rada přikázala v září r. 1906 technickému oddělení a vodárenskému úřadu vyřešit , jakým způsobem odpomoci periodicky se opakujícímu nedostatku vody v Mostě a jak dalece tomu může odpomoci údolní přehrada s ohledem na vodní bohatství v Krušných horách." Výsledkem byla studie, z níž vyplynula lokalizace nádrže do údolí potoka Loupnice. Na základě vodoprávního řízení v říjnu 1908 vydalo c.k. Okresní hejtmanství v Mostě 9. prosince téhož roku povolení ke stavbě Mostecké (Janovské) údolní přehrady v Hamerském údolí.
Pro úplnost, práce byly zahájeny 27. května 1911 výstavbou ubikací pro dělníky. Dne 9. června se začalo s otvírkou kamenolomu. Hamerský potok byl přeložen do dřevěného koryta 31. srpna, 1. dubna 1912 se zahájila betonáž základové spáry a 4. května byl slavnostně položen základní kámen. Koncem října 1913 se začalo s pokládáním hlavního vodovodního řadu do Mostu v délce 13 km, 5. ledna 1914 bylo zahájeno napouštění a 26. června se dokončily stavební práce. Čistička byla zprovozněna 20. srpna. Náklady celkově dosáhly 4,696.237,15 korun.
Tři skupiny vodovodních řádů
Následné zásobování okolních obcí vodou z janovské přehrady bylo zajištěno třemi skupinami vodovodních řadů. První byla napojena na hlavní řad již v Hamru a zásobovala obce severně od Mostu. Z nich Mariánské Radčice si do té doby zajišťovaly vodu ze zvodněného hlinitopísčitého kvartéru domovními studnami. Vbrzku se však očekávalo stržení mělkých podzemních vod báňskou činností. Povážlivá situace byla v té době také v Jenišově Újezdě, kde studny odebíraly v podstatě poříční vodu z hlinitých náplavů v údolní nivě, infiltrovanou z Radčického potoka a atmosférických srážek, často špatné kvality. Druhá skupina zásobovala obce západně od Mostu a byla napojena na okružní vodovodní řad kolem Širokého vrchu. Zásobovala Třebušice a Hořany.
Třetí skupinu tvořily obce na jihozápad od Mostu a napájeny byly z vodojemu na východním svahu Reslu. Byly to Bylany, Vysoké Březno, Malé Březno, Havran, Saběnice a Sušany.
Problémy s pitnou vodou byly v minulosti také západně od Mostu. Na jedné straně byly zdroje mělkých podzemních vod málo vydatné a značně závislé na atmosférických srážkách, na druhé straně nebyly s ohledem na chemismus vhodné k běžné spotřebě (hořké vody). Nejlépe to ilustruje historie zajišťování pitné vody v Komořanech včetně peripetií spojených se zřízením vodovodu. V komořanské kronice se dokonce dočteme, že dokud nebyl objeven pramen kyselky, „byl v Komořanech žalostný nedostatek dobré a pitné vody...
Boje o vodu v Komořanech
Původně bylo komořanské obyvatelstvo odkázáno na dešťovou a sněhovou vodu, jakož i na špinavou vodu z Mlýnského potoka, která obsahovala zahnívající rostlinné i živočišné látky, ano dokonce i samotné lidské exkrementy z čistění nočníků a záchodů. Zmíněná studna s kyselkou byla využívána i obyvateli z okolních vesnic až po Bylany. Nesnáze se zásobováním obyvatelstva pitnou vodou se obnovily po ztrátě kyselky v r. 1878. Rozvoj těžby uhlí měl totiž za následek, že od té doby ubývalo vody i v ostatních studních na celém Komořansku. Podle výše zmíněné kroniky bylo zdejší obyvatelstvo opět odkázáno na dešťovou a sněhovou vodu a na špinavou vodu z Mlýnského potoka. Zajištění čisté a zdravé vody se stalo pro obec otázkou budoucí existence.
Nedostatek vody se stupňoval a „vodní kalamita nejenže rozsévala lidskou zlobu, ale vyskytl se i tyfus, spála a spalničky. Začalo se sice uvažovat o zřízení vodovodu, ovšem v obecní pokladně nebyl dostatek peněz. Podobná situace byla i v okolních obcích. Nakonec se přece jen přistoupilo k vyjednávání. Nejprve se sousedním Dolním Jiřetínem o přenechání části vody z jejich vodovodu, napojeného na horské prameny, což bylo odmítnuto. Dále uvažovali o využití pramenu statkáře Wenzla („Wenzlquelle") v Albrechticích. Ten ale na základě komisionelního šetření nebyl natolik vydatný, a tak se Komořanští obrátili se žádostí na knížete Lobkovice o přenechání pramenů v jeho polesí. Po několikaměsíčním dohadování s dřínovským zastupitelstvem se na knížete obrátili s oficiální žádostí o přenechání přelivové vody odtékající z tzv. Žabáku . Avšak ani s tím neuspěli. Komořanské zastupitelstvo bylo tedy nuceno uchýlit se k jednání s jednotlivými dřínovskými statkáři.
Slojím totiž především o vyhloubení průzkumné šachtice na podchycení vydatného pramene, nevysychajícího ani v suchých letech, jako tomu bylo u Wenzlova pramene či Žabáku. V r. 1898 bylo zadáno stavebnímu podniku Ing. Adolfa Niklase v Teplicích zpracování projektu vodovodu. Během přípravných prací k projektu byly ohodnoceny vydatnosti stávajících pramenů v širším okolí Komořan a jako jediné perspektivní se ukázaly pouze již zmíněné prameny na úpatí hor. Wenzelův pramen, situovaný 200 m nad dráhou zhruba 600 m západně od křižovatky v Albrechticích, dával v létě 1898 jen 0,4 l.s', avšak po prohloubení a úpravě jímky se zvýšila jeho vydatnost na 1 l.s. Jelikož ve stejné době vycházela vydatnost Žabáku na 2-3 l.s', doporučil projektant vyrazit nad ním jímací štolu, vedenou kolmo ke směru proudění podzemní vody.
Štolu vybavit na počvě potrubím a zbývající prostor štoly vyplnit lomovým kamenem . Podle kroniky při měření, uskutečněném 28. srpna 1900, měl Wenzlův pramen vydatnost 0,8 l.s ' a Žabák 5 l.s''. Na podzim však jejich vydatnost natolik poklesla, že plány na zřízení vodovodu se údajně opět oddálily a další jednání byla ze strany dřínovských zastupitelů přerušena. Dřínovští se prý dokonce v jednom rozhovoru nechali slyšet, že: „Z toho Žabáku nedostanete ani kapku". Po kupním jednání se statkářem Simmem z Dřínová, byli nakonec dřínovští zastupitelé, v případě souhlasu ředitelství lobkovických lesů, svolní s přepuštěním části telstva pitnou vodou se obnovily po ztrátě kyselky v r. 1878. Rozvoj těžby uhlí měl totiž za následek, že od té doby ubývalo vody i v ostatních studních na celém Komořansku. Podle výše zmíněné kroniky bylo zdejší obyvatelstvo opět odkázáno na dešťovou a sněhovou vodu a na špinavou vodu z Mlýnského potoka. Zajištění čisté a zdravé vody se stalo pro obec otázkou budoucí existence. Nedostatek vody se stupňoval a „vodní kalamita nejenže rozsévala lidskou zlobu, ale vyskytl se i tyfus, spála a spalničky". Začalo se sice uvažovat o zřízení vodovodu, ovšem v obecní pokladně nebyl dostatek peněz.
Následovala jednání, rozhovory a komise o realizaci průzkumné šachty za účasti nejen obou zastupitelstev a ředitelství lobkovických lesů, ale i jednotlivých statkářů, resp. majitelů pozemků.
V r 1898 si komořanští objednali u projekční kanceláře Niklas v Teplicích vypracování projektu, který byl vyskladněn v následujícím roce. V rámci projekční přípravy byly několikrát změřeny vydatnosti obou výše jmenovaných pramenů. Jelikož v suchých obdobích byla nedostačující, navrhl projektant jako hlavní zdroj jímací štolu situovanou nad Žabákem (obr. 34). Dne 15. srpna 1901 dodala projekční kancelář rozpočet na celou akci. Obsáhlý Niklasův projekt, obsahující i kanalizaci, se dochoval v Okresním archivu v Mostě.
Současně předložil soudní chemik Dr. R. Hirsch z Teplic výsledek analýzy vody ze dřínovských pramenů (Žabák). Podle něho to byla velmi čistá voda s minimální mineralizací, neutrální reakcí a tvrdosti 2,2" německých, bez amoniaku, dusičnanů i dusitanů .
Obsah železa byl údajně nulový. Víceméně nouzový vodovod byl vybudován v témže roce (23. VIII. - rozhodnutí a podpis realizace, 6. XI. 1901 - komisionelní převzetí do užívání). Napojen byl na Wenzlův pramen v Albrechticích. S podstatnou změnou projektu byl v následujících letech dobudován, resp. vybudován společný vodovod pro obě obce. Zásobován byl přes rozdělovači vodojem nad Dřínovém vodou z jímací štoly dlouhé 45 m vyhloubené nad Žabákem (viz. obr. 34). Do vodovodního řadu byl zapojen i jímací objekt Wenzelova pramenu. Na vybudování vodovodu se i finančně podílel nedaleký důl bratři Grohmannů v sousedních Kundraticích. Nový vodovod byl zprovozněn v r. 1903. Při té příležitosti vydal komořanský starosta provozní řád ve formě třináctistránkové brožury , datovaný dnem 4. 11. 1903.
Po vypořádání majetkových a finančních náležitostí (včetně výkupu příslušných pozemků) uskutečnila se oficiální kolaudace „Dřínovsko - komořanského vodovodu" dne 28.8.1904- Tomu předcházelo příslušné rozhodnutí, které nechalo báňské hejtmanství v Chomutově vydat na útraty obou obcí v tištěné formě. Klement - Enz (1940) píše, že hlavní paprsek vodovodního řadu byl dlouhý 2,7 km. Na rozdíl od původního byl veden přes Albrechtice podél silnice do Komořan, aby neomezoval báňskou činnost v okolí. Jímací objekt (štola) byl situován na „Hader Wiese" (louka svárů) nad Žabákem. Jeho vydatnost se odhadovala na 10 l.s' a v průměru odebíral denně Dřínov 89 m' a Komořany 120 m/3 vody.
Písečná ještě v r.2001 bez vody
Jako špatný vtip působí v této souvislosti zpráva v Deníku Bohemia z 28. dubna 2001, tedy o sto let později. V ní M. Procházková informuje o tom, že „vody by se obyvatelé Zátiší měli dočkat snad už letos". V daném případě se jednalo o litvínovskou, resp. janovskou osadu, situovanou na úbočí Krušných hor v prostoru, kde nejsou k dispozici vhodné místní zdroje. V článku se dočteme, že pitnou vodu si zdejší, většinou starší občané, nosí z města, nebo jim ji dovážejí v kanystrech příbuzní. Pro užitkovou vodu si chodí rovněž už několik let do místního potoka. Pro úplnost, vodovodu se dočkali v následujícím roce.
O lobkovickém vodovodu z Mořicovy přehrady, která zachycovala na bezejmenném (resp. Lesním) potoce pramenní vývěry v okolí Červené jámy, již byla zmínka. Před jeho vybudováním se v Kundraticích brala užitková voda z Lesního potoka a pitná voda ze sklepní studny v domě č.l6, pastýřské studny na pastevecké louce a školní studny. V Novém Sedle byl předtím zdejší panský pivovar zásobován vodovodem z pramene ležícího severně od „Brettmuhle" na silnici do Kyjic. Podobně měly původně místní vodovod i Holešice, který byl vybudován v r. 1840 a při nedostatku vody v Mořicově přehradě byl využíván i později. Zásobován byl přes čtyři jímky v obci z pramenní studny u silnice na Hořany.
Pro úplnost, v r. 1928 byl „Vodovodní společností Pyšná-Vrskmaň-Havraň" postaven za 6,3 mil. Kč vodovod se sběrnou pramenní oblastí pod Lesnou v Krušných horách, a to za přispění všech napojených obci. Kromě citovaných obcí zásoboval Drmaly, Vysokou Pec, Kyjicc, Zaječice (u Chomutova), Pohlody, Strupčice, Vysoké a Malé Březno, Okořín, Sušany a Hořany. Zdroj vody byl napojen na 18 pramenů, 17 sběrných a spojovacích šachtic, 2 odvodňovací drenáže a 2 přerušovací šachty. Vodovodní řad měl celkem délku 67 km.
Sborník mosteckého muzea 2/2004
Poslední komentáře
15 týdnů 5 dnů zpět
29 týdnů 2 dny zpět
29 týdnů 3 dny zpět
29 týdnů 4 dny zpět
34 týdny 5 dnů zpět