Anketa
Litvínovsko v číslech
Informace
Dělnický dům v Lomu
Památky dělnického hnuti jsou místa, domy, které zpravidla nevynikají architektonickou krásou. Jejich význam spočívá v tom, že byly svědky významných shromáždění, manifestací, stávek a bojů. Jsou to i místa pobytu a činnosti představitelů dělnického hnutí. Mezi tyto objekty patří i Dělnický dům v Lomu, který oslavil (r.2008) 85 let svého trvání.
Již při založení KSČ měli členové problém se získáváním místností pro schůze přímo v Lomu. Hostinští nechtěli propůjčovat sály, protože se obávali četnického pronásledování. Členové strany se usnesli, že založí družstvo pro postavení vlastního stánku, kde by se odehrávala politická i kulturní činnost komunistů. Za tímto účelem byla svolána schůze do hostince , „Zdař Bůh".
Přihlásilo se asi 300 členů. Do družstva vstoupili např. Kytka, bratři Tobíškové, Mráček, Kloc, Pokorný a další. Předsedou družstva se stal Rudolf Pánek. Soudruzi rychle spláceli podíly a ti, kteří měli nějaké úspory, je vložili do družstva. Rovněž se v jednotlivých rodinách prodávaly jednokorunové poukázky, které označovaly hodnotu jedné cihly. Stejně tak se nabízely poukázky na splátku v hodnotě dvaceti až sta korun. Potřebný kapitál byl brzy pohromadě. Zakoupila se parcela, na níž bývala zahrada náležející ke kovárně na Osecké (Gottwaldově ul.).
Na jaře 1922 se mohlo začít s výstavbou „Dělnického domu". Velkým vzorem pro Lomské komunisty bylo sovětské Rusko, kde se budování státu provádělo svépomocí, prací navíc, tzv. subotniky. Stejným způsobem byla postavena i přední budova Dělnického domu. Lomské dělnictvo zde našlo útočiště pro svoji FDTJ a ostatní složky, hlásící se ke III. internacionále.
I když se v tisku pozastavovali nad tím, že si v Lomu postavili po subotnioku svůj Dělnický dům v době, kdy hospodářská krize značně postihla dělnictvo, museli uznat, že to byl čin odvážný. Tento smělý čin se stal zářným příkladem pro ostatní dělníky tím, že i v nejhorších dobách mohou zvednout hlavu a přes četné překážky si vybudovat objekt pro vlastní politickou činnost.
Ke slavnostnímu otevření došlo v den pátého výročí vzniku Československé republiky 28. října 1923. Po úvodních oficiálních projevech, za přítomnosti předních komunistických funkcionářů, následovala volná zábava. Vždyť k tomu byl patřičný důvod.
Zájem o Dělnický dům byl skutečně velký. Hlavní místnost, dnešní jedenáctka a šenkovna nestačily. Začalo se uvažovat o výstavbě tanečního a divadelního sálu. Podle plánu stavitele Havlíčka z Prahy se začalo brzy s přístavbou potřebného sálu. Dokončen byl roku 1926. Náklady na výstavbu činily 400 000 Kčs. To byl velký a neúnosný dluh. Potřebnou částku bylo možno získat pouze půjčkou od pivovaru. Mostecký pivovar o to neměl zájem. Nabídku přijal teprve pivovarník Meissner z Kadaně, kterému se postupně muselo splácet stejně jako ostatním věřitelům.
V prvé řadě využívali Dělnického domu místní komunisté pro stranickou činnost. Na veřejné schůze pravidelně zvali různé stranické funkcionáře, ať už jako řečníky, nebo jako hosty, kteří však vždy dovedli říci pěkná povzbuzující slova i mimo. Ze známých osobností to byli např. Bohumil Vrbenský, Bohumír Šmeral, Václav Nosek, Anežka Hodinová- Spurná, Jožka Jabůrkavá a další.
Vedle pravidelných veřejných schůzí členů strany zde v roce 1926 proběhla krajská konference KSČ, na níž byl mezi jinými také přítomen Jaromír Dolanský. Ve stranických kursech se pravidelně proškolovali jak muži, tak i ženy, jejichž hnutí můžeme považovat za samostatnou složku. Přednášky prováděli přední straničtí funkcionáři.
Dělnický dům byl také opěrným bodem v době stávek. Zasedal zde vždy stávkový výbor, který akce organizoval. Stejně tomu bylo i v roce 1929 a 1932, kdy velice těsně se stávkujícími spolupracoval Klement Gottwald a Julius Fučík.
Na působení v Lomu vzpomíná také Ilja Bart ve své knize „Dny života" v souvislosti s velkou důlní katastrofou na dole Nelson v Oseku, při níž 4. ledna 1934 zahynulo 142 havířů. „Lomští komsomolci, mladí havíři mě přijali s typickou havířskou pohostinností. Oni, kteří se sami tísnili v barácích kolonií, mnohdy osm, deset lidí namačkáno v jedné místnosti, mně udělali útulný pokojík - pracovnu z jakési opuštěné prádelny, kde naštěstí bylo světlo a kamna.
Byl to originální improvizovaný bungalov. Odkudsi sehnali matraci a pokrývky, za stůl sloužila bedna, dva kbelíky a prkno tvořily lavici. Dvě přednosti mělo' toto mé lomské útočiště: ticho, nejdůležitější surovina pro každou literární práci, a prostornost. Mohli jsme tu pořádat srazy a debaty, dvacet i více se nás sem pohodlně vešlo. Moji skromní hosté se většinou spokojili s tím, že seděli po perském způsobu na zemi. Místo perského koberce jsem jim mohl nabídnout beton. Z tohoto bungalovu jsem podnikal své výpravy za havíři z Nelsonu, za vdovami a do rodin pozůstalých. Zblízka jsem tehdy nahlédl do hrdinství a tragédií hornických životů. Psal jsem a reportáže posílal do Prahy.
V Lomu tvořilo významnou politickou složku bezvěrecké hnutí, jehož nositelem byli již za Rakouska anarchisté. Početně patřila mezi velmi silné, neboť sdružovala kolem 400 - 500 členů. Stále však zbývalo mnoho lidí, kteří byli ovlivněni náboženstvím. Zde měli bezvěrci hlavní úkol vyvést je z tohoto zastaralého přesvědčení co možná nejvhodnějším způsobem. V Dělnickém domě se konaly přednášky, na kterých byli účastníci seznámeni se základy vědeckého světového názoru. Zajížděli sem také fundováni školitelé jako profesor Zdeněk Nejedlý nebo Luisa Landové - Štychová se
svým manželem. Ti svůj přednáškový cyklus doplňovali promítáním odborných filmů.
Zpočátku tvořili bezvěrci Svaz proletářských bezvěrců se samostatným orgánem v podobě časopisu Matice svobody, který byl ve dvacátých letech vydáván v Lomu. Později byla komunistická bezvěrecká organizace označována jako Federovaná komunistická osvětová jednota. Předsedou zdejšího obvodního výboru byl Josef Supík z Růžodolu.
Reorganizace měla vlastně sjednotit bezvěrecké hnutí s pražským ústředím. Rovněž bylo zapotřebí pozdvihnout úroveň vydávaného časopisu, který byl orgánem celostátního bezvěreckého hnutí. Uvažovalo se především o převedení redakce z Lomu do Prahy. Vedoucí redaktor Opletal však odmítal převedení redakce. O tom měla rozhodnout konference obvodního výboru FKOJ, která se konala v Lomském Dělnickém domě. Přítomní uznali požadavek z ústředí za správný a tak Matice svobody v Lomu zanikla roku 1926.
Lomští komunisté nechtěli pouze schůzovat. Chtěli také dokázat, že umějí samostatně kulturně pracovat a žít. To se jim skutečně podařilo. Vždyť dovedli strhnout obyvatele k masové účasti svými divadly, koncerty i tanečními zábavami, hlavně silvestrovskými. Pro nedostatek dochovaných záznamů můžeme pouze jmenovat dramatický odbor, ve kterém bylo zapojeno mnoho lidí. Jinou součástí Dělnického domu byl soubor tamburašů, který působil již od roku 1912. Činným byl až do 50. let, kdy se začal postupně rozpadat. Při různých příležitostech neměla chybět oni věhlasná kapela Josefa Procházky.
Převážně mladí lidé, kteří byli organizováni od 30. ledna 1921 v Komunistickém svazu mládeže (Komsomolu), měli zájem o sportovní vyžití. Mnozí - pokud nehráli divadlo nebo neměli zkoušku v kapele - byli na hřišti. Začali je budovat u Oseckého lesa již v roce 1923, kdy k tomu dostali povolení od kláštera v Oseku. Nejvíce lákala kopaná, jejíž členové tvořili samostatnou složku FDTJ. Zkrátka nepřišla ani cyklistika. Členové se nazývali Rudí kolečkáři. Tato sportovní záliba se však hodila i v době,kdy byl rozpoután boj proti buržoasii, tedy ve stávce. Zejména se proslovili jako Rudá jízda v období Velké mostecké stávky 1932.
Všichni tito i ostatní sportovci potřebovali prostor, který mohli získat pouze v terénu. Jediní sportovci, kteří mohli působit v Dělnickém domě, byli šachisté. Tvořili rovněž samostatnou složku FDTJ pod názvem „Dělnický klub šachistů". Velmi známý byl jejich vedoucí soudruh Václav Lívanec.
Federace dělnických tělocvičných jednot (FDTJ) vznikla v roce 1921 odtržením se komunistů od Svazu dělnické tělocvičné jednoty (DTJ). V temže roce uspořádala FDTJ současně s dělnickou olympiádou Svazu DTJ vlastní spartakiádu v Libni na Maninách, jíž se zúčastnila i skupina z Lomu. Doprovázela ji Procházkova kapela. V roce 1926 se spojily všechny odbory a sporty s komunistickým členstvem v jediný svaz s názvem Federace proletářské tělovýchovy (FPT). Postavením Dělnického domu (sálu) FDTJ zaznamenala masový vzrůst žactva, dorostu a členstva. Na sále se nacvičovalo pro veřejné vystoupení.
Bohatý život lomských komunistů začínal od raku 1933 postupně opadávat. Již nebylo možno jít bezstarostně na divadelní představení, taneční zábavu nebo na sportovní zápas. Každého uvážlivého člověka pronásledovalo zlé pomyšlení, jak se budou události nadále vyvíjet. Nejprve velká hospodářská krize, která přinesla do každé dělnické rodiny pouze hlad a bídu, a něco ještě horšího - hrozba fašismu.
Ze sousedního Německa začali přicházet soudruzi, kteří prchali před hitlerovským terorem. Útočištěm jim měl být Dělnickým dům. Ovšem pouze na krátký čas, protože byl stále předmětem pozornosti policie a tajných. O tyto uniklé spolubojovníky se staral soudruh Mužík. Musel je provizorně, ale bezpečně ubytovat a postarat se o jejich další dopravu do bezpečí.
Po mnichovské dohodě v září 1938 musela být politická i kulturní činnost v Dělnickém domě ukončena. Po záboru obce měli také Němci zájem o budovy Dělnického domu. Od správce soudruha Antonína Kytky si vyžádali klíče, které již nevrátili. Se sálem byli velice spokojeni, protože se jim velmi dobře hodil pro jejich nacistické akce. Němci také považovali za zbytečné družstvo Dělnického domu, a tak je jednoduše rozpustili.
Teprve po osvobození Lomu, 8. května 1945, byl Dělnický dům navrácen zpět těm, kteří si jej před lety pracně vybudovali - Lomským komunistům. Opět ožil městskými schůzemi KSC, kulturními pořady, plesy i běžnými tanečními zábavami.
Lomští komunisté a ostatní občané v Lomu si váží a ctí Julia Fučíka který v Lomu pobýval . Dokázali to již 7. září 1947, kdy v předvečer čtvrtého výročí jeho popravy odhalili pamětní desku na Dělnickém domě v Lomu s jeho portrétem a známým závěrem z „Reportáže psané na oprátce".
LIDÉ, MĚL JSEM VÁS RÁD, BDĚTE!
Jednoho dne bude dnešek minulostí, bude se mluvit o velké době a o bezejmenných hrdinech, kteří tvořili historii. Chtěl bych, aby se vědělo, že nebylo bezejmenných hrdinů. Ze byli lidé, kteří měli své jméno, svou tvář, své touhy a své naděje a že proto bolest i nejposlednějšího z nich nebyla menší než bolest prvního, jehož jméno bude zachováno ...
Zdroj:
50. výročí založení dělnického domu v Lomu
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět